Květen 2013

Bioenergetika

29. května 2013 v 16:04 Jemná cvičení
Bioenergetika vychází z předpokladu, že každá lidská zkušenost se projevuje také na těle. Během života se ocitáme v mnoha situacích, které vnímáme jako nepříjemné, ať už cítíme smutek, hněv a tak dále. Občas se stane, že člověk nemá v těchto situacích příležitost emoce vyjádřit a zpracovat, případně je pro něj situace tak bolestná a nepříjemná, že některé emoce potlačí a vlastně ani neví, že nějaké měl. Tyto nezpracované nebo potlačené emoce mají ale tendence usadit se někde v těle ve formě napětí, nejčastěji nějakého zatuhlého svalu. Je to vlastně podobný efekt jako když se v důsledku stresu zatnou svaly, aby byl organismus připraven k boji nebo k útěku. Tímto způsobem postupně vzniká tzv. svalový pancíř. Může přitom jít i o hluboké vnitřní svaly a tkáně. Toto vnitřní napětí může dlouhodobě blokovat správné prokrvení, proudění lymfy, která odvádí toxiny z těla, nervových impulzů atd., v těle to zkrátka neproudí a hladina životní energie klesá. Souvisí s tím třeba i tak rozšířené nedostatečné povrchní dýchání. Tento typ napětí je obvykle těžké vědomě uvolnit. Těžké hlavně proto, že člověk si ho mnohdy ani neuvědomuje, tak moc už je s ním sžitý. Uvědomit a procítit napětí v konkrétních částech těla je pak prvním, zároveň však asi nejdůležitějším krokem k jeho postupnému rozpouštění.

Bioenergetické cvičení se zaměřuje na uvědomování a rozpouštění těchto zatuhlých míst a blokád v těle. Využívá k tomu různé jednoduché cviky, kdy ovšem hlavním specifikem je naslouchání vlastnímu tělu, laicky řečeno doporučuje se dělat to, co zrovna člověk cítí, že potřebuje. Cviky bývají zaměřené na různé oblasti v těle, ve kterých se často emoce a napětí ukládají. Těmito oblastmi je třeba pánev, kyčle, břicho, hrudník, šíje, oblast ramen, ale třeba i lýtkové svaly nebo kotníky. Obličej je kapitolou sám pro sebe. Kdo z nás ho má naprosto uvolněný? Kdo z nás nemá alespoň trochu zaťaté čelisti, napjaté čelo nebo i pokožku hlavy? Důležitým prvkem pro uvolnění nashromážděného napětí jsou také hlasové projevy. Člověk tedy má v zájmu uvolnění napětí mručet, zívat nebo i křičet, podle toho, co se mu zrovna zachce.

Když jsem se přihlásila na tříhodinový kurz bioenergetického cvičení, moc jsem si to neuměla představit, ale musím říct, že jsem byla příjemně překvapená. Nejprve proběhlo klasické úvodní kolečko, kdy každý z účastníků shrnul, proč se zúčastnil. Potom jsme s minimem konkrétních instrukcí dostali za úkol se v kleče na podložce protahovat (a podle chuti mručet) tak, jak naše tělo v tu chvíli potřebovalo. V těchto chvílích jsem, myslím, nebyla zdaleka sama, kdo pocítil jakési rozpaky. Jednak představa mručení před ostatními lidmi mi připadala poněkud nezvyklá, za druhé byl nezvyk "cvičit" bez nějakých instrukcí typu "protáhneme pravou ruku, levou ruku ohneme do pravého úhlu…". To je asi jedním z cílů bioenergetiky, znovu nás naučit (protože v dětství to pro nás bylo přirozené) pohybovat se jen tak podle chuti, jak se nám zrovna v tu chvíli chce, nepřemýšlet o tom. Po tomto úvodním protažení následovalo několik cviků zaměřených na různé oblasti v těle. Součástí bylo třeba i bušení pánví do podložky, což mělo za cíl uvolnit případný vztek, který se zde má tendenci ukládat. Zkoušeli jsme třeba také tuto oblast zatínat a poté povolovat (je to jedna z technik, jak dosáhnout většího uvolnění a využívá jí i např. jóga). Byli jsme upozorněni, že se nám kdykoliv v průběhu cvičení můžou vynořovat dávno zapomenuté pocity, což někdy nemusí být příjemné. Trochu jsem se zalekla, co mě čeká, ale nakonec nebylo tak zle. Něco se sice vynořilo (spíše nějaké neurčité pocity napětí), ale za chvíli se to tak nějak rozplynulo nebo se to zase někam ztratilo při změně pozice. Zajímavé byly cviky v leže. Při pozici "v klubíčku" jsem, myslím, určitě nebyla jediná, kdo se chvílemi cítil zase jako malé, bezstarostné, ale možná taky úplně bezbranné, dítě. V našem každodenním životě, kdy musíme nějakým způsobem vystupovat, jednat, rozhodovat se, obvykle ani nemáme prostor být byť jen na chvíli zase tím malým bezstarostným dítětem. Přesto někde uvnitř tím dítětem stále tak trochu jsme. Někomu v této pozici může být vysloveně dobře a někdo zase naopak může vnímat spíše bezbrannost, smutek a podobně. I pokud se v této situaci cítíme "fakt hodně divně a nepatřičně", je to informace o nás a o tom, co prožíváme. Já jsem třeba v této pozici cítila tak nějak všechno výše uvedené. Nakonec mi v ní bylo moc hezky, ovšem s nádechem jakési silné nostalgie, že ten čas je už nadobro pryč. Proč si ale i v ruchu "dospěláckého" dne nedopřát nějakou takovou chvilku jenom pro sebe? Velmi mě zaujal také cvik "sundávání masky", který spočívá v tom, že děláme různé grimasy (nejlépe i se zvukem) podle naší fantazie, zkrátka obličej různě špulíme a křivíme a nakonec rukama hněteme jako bychom se snažili sundat z tváře pomyslnou masku. Zapojíme tak svaly, které v běžném životě tolik nepoužíváme (pokud tedy na někoho často nevyplazujeme jazyk :-) ), prokrvíme obličej, rozproudíme lymfu, aktivujeme různé akupresurní body. A co je hlavní, uvolníme ty svaly, které během celého dne máme automaticky zatnuté a ani o tom třeba nevíme. Každý z nás má obvykle jakýsi svůj ustálený výraz, jakousi masku, kterou používá při kontaktu s druhými, název "sundávání masky" je tedy dost příznačný. A jako bonus je to i docela legrace. Další cvik měl za úkol uvolnit drobné zatuhliny podél páteře. Stočili jsme ručník do ruličky a vleže na zádech jsme stočený ručník umístili nejdřív pod prohnutí krční páteře tak, abychom měli hlavu i ramena na zemi a ručník nám jemně podpíral krční páteř. Úkolem bylo jen vnímat, jak nám ručník podpírá krční páteř a my se tudíž nemusíme o nic starat, nemusíme nikde držet žádný sval, pouze podpěrnou funkci naší krční páteře odevzdáváme ručníku. Poté, co máme pocit, že už to stačilo, stočený ručník přesuneme pod hrudní páteř, na hranici hrudní a bederní páteře (což uvolní třeba i bránici) a pod křížovou kost a opět vnímáme podporu ručníku, jak okolo něj tečeme do podložky.


A co si z tohoto může odnést člověk s chronickou únavou? Tak jednak některé cviky jsou zvládnutelné i pro velmi oslabeného (i trvale ležícího) člověka. Mám na mysli například uvolňování svalů podél páteře v leže se stočeným ručníkem. Postupné uvědomování a uvolňování jednotlivých oblastí páteře je velice přínosné pro dlouhodobě ležícího člověka, protože se tím velice jemným způsobem narušuje zatuhlost způsobená dlouhodobým ležením. A celkově přístup bioenergetiky, tj. jemné uvolňování zatuhlých svalů, tzv. svalového pancíře v různých částech těla, aktivuje životní energii, která pak může lépe proudit. Nemusím asi zdůrazňovat, že když to v těle lépe proudí (krev, lymfa, nervové vzruchy, energie), tak se výrazně zvyšuje a hlavně harmonizuje i imunita (slovem harmonizuje mám na mysli to, že snížená imunita se zvyšuje a naopak imunitní systém, který "blázní" ve formě alergií a různých autoimunitních reakcí se zklidňuje). Myslím si, že velmi nápomocná technika je i poloha dítěte v klubíčku, která nás tak nějak odděluje od vnějšího světa a starostí, pomáhá nám přenést se do našeho středu, kde neexistují myšlenky, starosti ani nemoci, kde zkrátka pouze existujeme a proto je tento stav pro tělo i duši tak léčivý. Také si myslím, že bioenergetika má v sobě velký potenciál řešit psychosomatické problémy tam, kde běžná psychoterapie nestačí právě proto, že úzkosti, napětí a problémy jsou uloženy i v těle a pouze mluvit o nich nestačí.

A na závěr si dovolím citovat část textu o bioenergetice z www.celostnimedicina.cz:

Bioenergetika je metoda určená k obnově a uvolnění vitality člověka. Některé nepříjemné zážitky, např. z ranného dětství, se zachytí v našem těle a tím se vytvoří tzv. energetický blok zvaný svalový pancíř, který dále negativně ovlivňuje základní model výroby a distribuce energie v těle. Tyto bloky vyvolávají především úzkost a strach. Ačkoli každý má problém v jiné oblasti proudění, úzkost a strach stojí za vším. Člověk s dostatkem energie se pohybuje uvolněně, lehce, harmonicky a klidně. Působí vitálně a radostně. Naproti tomu člověk s nedostatkem energie mívá mnohdy škubavé pohyby, které působí napjatým, trhavým dojmem. Takový člověk bývá hyperaktivní nebo netrpělivý, často je tato nadměrná aktivita používána jako obranný mechanismus proti depresi. Hlas bývá někdy tlumený, působí naopak "šedě". V současné době je bezpočet takových lidí s nízkou hladinou energie, kteří bojují s chronickou únavou a frustracemi. Bioenergetika je terapií a jejím terapeutickým úkolem je zvyšování hladiny energie člověka a jejího volného proudění v těle. Cílem je osvobodit člověka od zafixovaných traumatických zážitků z minulosti, jež se projevují jako křečovitost a chronické napětí v těle. Toto chronické napětí se objevuje ve svalstvu brady, krku, svalech ramen, hrudníku a zádovém svalstvu, svalstvu břicha i svalstvu v pánevní oblasti a je výsledkem emociálních konfliktů, které mohou zasahovat až do našeho dětství. Důsledkem je pak nedostatečné a špatné dýchání, které je stažené a povrchové. Vlivem nedostatečného dýchání dochází ke špatné látkové výměně a poklesu energie. Pomocí bionergetických cvičení je možné uvolnit chronické svalové napětí, svalový krunýř a aktivovat tak v člověku energetické procesy. Cvičení vede k znovunabytí přirozené pohyblivosti a emočního prožívání. Pomáhá rozpoznat člověku jeho zábrany a bloky a uvolňuje svalové napětí, které si člověk neuvědomuje. Součástí bioenergitiky jsou jednoduchá cvičení, u kterých hraje důležitou úlohu i dýchání. Jednotlivé cviky přispívají k uvolnění životní síly a obnovení energie.




Chvála protahování

24. května 2013 v 15:00 Jemná cvičení
Za přínosné považuji vlastně jakékoliv jemné protahování, které je prováděno s citem. Jednu dobu jsem docházela na kurz protahovacích cviků inspirovaných jógovými pozicemi, který vedla rehabilitační sestřička. Začala jsem na sobě pozorovat spojitost zkrácení některých svalových skupin a změnu v pocitu při jejich protažení. Jednalo se například o protahování podkolenních vazů, stehenních svalů, protahování třísel a protahování zad (názvy příslušných svalů se raději nebudu pokoušet uhodnout :-) ). Vše samozřejmě musí probíhat jemně a v případě přicházející slabosti neváhat odpočinout si v leže. S touto problematikou úzce souvisí také rozcvička Makko-ho, což je sada několika protahovacích cviků. Idea spočívá v tom, že protažením jistých svalových skupin (např. těch výše uvedených) se protahují tzv. meridiány, energetické dráhy, po kterých nám v těle koluje životní energie. Tyto meridiány hrají důležitou roli v tradiční čínské medicíně staré několik tisíc let (není to tedy žádná novota) - na existenci meridiánů je založena akupunktura (součást tradiční čínské medicíny), která je v současné době uznávána i většinou lékařů a v některých zemích jí dokonce hradí zdravotní pojišťovny. V tento princip ale vůbec nemusíte věřit, nemusíte o něm vůbec vědět. Stačí se začít jemně protahovat a sledovat, jak tělíčko reaguje. Nehmitat, nejít vysloveně do bolesti, v protažení vydržet a namáhaná místa prodýchávat. Neuvěřitelně účinné je také vizualizovat si polohu, do které se chceme dostat - a to jednak v případě, kdy se nám požadovaná pozice nedaří, ale i daří-li se, lze jí pomalinku prohlubovat tím, že si v duchu představujeme, jak se protáhneme ještě o kousek víc. Nevyvíjíme žádné další úsilí, se soustředěním na hlubší protažení se tělo samo ještě o kousínek posune. A ještě něco. Není důležité dosáhnout nějaké mety. Není důležité, zda se v sedě nebo ve stoje dotkneme chodidel. Není vlastně ani důležité pozorovat nějaké pokroky (ale ty přijdou, i kdyby to měly být jen milimetříky za měsíc - o ně tady ale nejde). Důležité je to jemné protažení, díky kterému se nám prokrví a promasírují svaly, ale i vnitřní orgány, rozproudí se nám lymfa, která pomůže odvést toxiny a produkty látkové výměny z těla. Právě hromadění těchto toxinů může způsobovat těžko blíže popsatelné pobolívání celého těla. A pokud jsme dlouhodobě unavení a často a dlouho poleháváme, je to dobrý způsob, jak krev a lymfu trochu rozproudit.


Pár slov o tai-či a či-kungu

24. května 2013 v 14:59 Jemná cvičení
Při hledání jemných typů cvičení jsem se setkala i s tai-či a či-kungem. Oba tyto styly považuji také za velmi přínosné. Vedou člověka ke správnému držení těla tak, aby páteřním kanálem mohla správně proudit životní energie, nebo chcete-li mozkomíšní mok, a nervové spoje vedoucí z páteře do celého těla nebyly nikde uskřípnuté. Při cvičení je důraz kladen na nácvik stoje s podsazenou pánví tak, aby prohnutí bederní páteře bylo co nejmenší. Hlava se pocitově vytahuje za temenem. Tai-či a či-kung na obnovu životní energie určitě doporučuji ke zvážení. Prováděné pohyby jsou pomalé, plynulé, se soustředěním na dech. U cvičení se nezapotíte. Je ale třeba vzít v úvahu fakt, že tato cvičení probíhají v drtivé většině ve stoje a ne každému s únavovým syndromem toto bude hned od začátku dělat dobře. Já jsem například obecně se stáním dost bojovala. Po nějaké době postávání mi zatuhávaly svaly a dělalo se mi slabo. Pocit těžkých a bolavých nohou potom přetrvával klidně až do dalšího dne. Nutno ale podotknout, že v souvislosti s lekcí čchi-kungu si na něco podobného nevzpomínám. Tou dobou mi už ale přeci jen bylo vlivem zdravé stravy lépe. Každopádně přínosné určitě je naučit se stoj s rovnou páteří, který se potom dá praktikovat třeba při čekání na autobus. Přínos v nácviku vnímání vlastního těla a vnitřní ztišení je podobný jako u jógy.


Jóga

24. května 2013 v 14:58 Jemná cvičení
Ve stavech velké únavy jsem samozřejmě neměla na nějaké cvičení ani pomyšlení. Přemáhání k ničemu dobrému nevedlo. Zvěsti o pozitivních účincích jógy ke mně ale postupně pronikaly ze všech stran. Hodně mě v tomto směru ale oslovila až knížka Fiony Agombar "Beat fatigue with yoga" (v češtině "Zbav se únavy pomocí jógy"). Autorka sama prodělala těžkou formu únavového syndromu (několik let strávila v posteli a na invalidním vozíku) a své uzdravení přisuzuje především pravidelnému praktikování jógy. To mě oslovilo a vlilo novou naději do žil. Konečně zpráva o tom, že se někdo uzdravil i z těžkého (v jejím případě i dlouhotrvajícího) stavu a hlavně uvádí v podstatě návod, jak se jí to podařilo. Mimochodem, později jsem zjistila, že Fiona Agombar napsala ještě knihu s názvem "Endless energy" (v češtině "Nekonečná energie"), kde se se čtenáři podělila o zkušenosti, jak si různými přístupy (např. stravou, cvičením, relaxací, aromaterapií, masážemi…) dlouhodobě zvýšit vitalitu a úroveň energie. Ale vraťme se k józe. Knížku považuji za velmi povedenou, praktickou pro nováčky a především pro nováčky s chronickou únavou. Uvádí doporučené sestavy cviků pro různé stupně únavového syndromu (těžký, střední, lehký). Ukazuje tak, že i dlouhodobě ležící pacient může využít příznivých účinků pomocí relaxace, nenáročných dechových cvičení, meditačních a vizualizačních technik, později i velice nenáročných protahovacích cviků, které vypadají nenápadně, avšak působí postupně na hluboké úrovni. Pomocí jemných fyzických a dechových cvičení dochází k postupné harmonizaci nervového systému, ale i hormonálního a imunitního. Buňky našeho těla začínají ožívat, dýchat a vyrábět energii, která se rozlévá celým tělem. Pravdou je, že mnoho pacientů v ordinacích stěžujících si na nepřekonatelnou únavu má krevní testy prakticky v pořádku a jeví se jako zdravím kypící, přestože příznaky tomu naprosto neodpovídají. To je způsobeno jednak tím, že limity některých krevních testů jsou nastaveny hodně benevolentně a za alarmující se považuje až hodně veliká odchylka. Za druhé, tyto testy nám nesdělí v podstatě nic o vzájemné spolupráci nervového, hormonálního a imunitního systému, prostě nám to neřekne, jak systém pracuje jako celek. Jenže když to někde "drhne", může se to projevit tak, že skoro ani nevstaneme z postele. Aby toho nebylo málo, velký vliv na úroveň naší energie má naše psychika - jak se cítíme, jak vnímáme každodenní prožitky. Snad ani tak nejde o to, jaké ty naše pocity konkrétně jsou - zda příjemné nebo bolestné, ale spíše o to, zda vůbec aktivně vnímáme sami sebe a své pocity opravdu prožíváme nebo jestli spíše jen pasivně přežíváme, pocity si raději ani nepřipouštíme, a den za dnem jedeme jako roboti. Velmi důležité, řekla bych až klíčové, je vnímání vlastního těla, a k tomu právě jóga směřuje. Ještě pár slov k psychice. Situace, kdy lékař pacienta s únavou pošle k psychologovi nebo psychiatrovi není nijak vzácná (a mluvím i za sebe). To se často pacienta dotkne, protože vidí problémy fyzického rázu a při necitlivém přístupu lékařů a blízkého okolí ho to může stavět až do role simulanta. Přesto jsem přesvědčena, že věnovat se psychice je dobrá cesta, která často hraje při uzdravování důležitou roli (a myslím, že to platí u každé nemoci). Může to ale mít pár háčků. Klasická psychoterapie se může míjet účinkem v tom, že se zaměřuje spíše na vyhledávání (a v lepším případě také zpracovávání) prožitých traumat, což je jistě přínosné, ale mám pocit, že v mnoha případech toto samo o sobě nestačí. Z mé zkušenosti je velmi důležité zaměřit se také na to, jak prožívám přítomný okamžik. Vnímám sama sebe, své pocity, své tělo? Uvědomuji si, jak se v této chvíli cítím? Uvědomuji si, kde je mé tělo napjaté a kde uvolněné? Nepochybuji, že mnoha lidem tyto otázky budou připadat zvláštní, možná vůbec nebudou chápat, na co se ptám. Jóga jako celek (tedy nejen fyzická cvičení) s tímto tématem může velmi pomoci, přestože pocítit účinky na této hlubší rovině může trvat déle. Fiona Agombar ve své knize píše, že v józe není důležité dělání (tedy to co děláte), ale bytí. Zdůrazňuje, jak je "bytí"důležité i v běžném životě a jóga nám nenásilně pomáhá toto prožívat a vnést do života. Já jsem tomu poměrně dlouhou dobu vůbec nerozuměla. Nechápala jsem, co tím Fiona myslí. Nechápala jsem, jak může být důležitý nějaký stav bytí a ne to, co dělám. Vždyť tím, co dělám, se projevuju jako osobnost, podle toho, co dělám a jak to dělám, mě ostatní lidé posuzují, protože činnost je to, co je na druhém člověku vidět. To, co dělám, vlastně utváří mojí osobnost. O tom jsem byla přesvědčena a nerozuměla tomu, že by to mohlo být i jinak. Problém byl v tom, že kombinace tohoto způsobu vnímání (že to, co dělám, utváří moji osobnost) a dlouhodobé únavy, která mi znemožňovala věnovat se mnoha činnostem, ve mně vyvolávala nemalé pocity méněcennosti. Vždyť jakou můžu mít jako člověk hodnotu, když skoro pořád jen ležím v posteli? To důležité, co vám chci říct, je to, že dokud jsem o józe, práci s tělem a meditaci jenom četla v knížkách, toto mé přesvědčení zůstávalo nezměněné a já se dál trápila, že můj život je k ničemu a jak by to bylo hezké, kdybych zvládla ty složité jógové pozice nakreslené v knížkách. Ale o tom to tolik není. Důležité je především vnímání sebe a svého těla v konkrétním okamžiku. Když člověk pár takových chvilek prožije, podiví se, jak moc je taková chvíle osvěžující a léčivá. Člověk se pak naučí užívat si ty chvíle, kdy je jen sám o sobě. Jsem přesvědčena, že právě takové chvíle nám v dnešní době velice chybí. Nikdo nás nic takového neučil, a tak nám může chvíli trvat, než se dokážeme uvolnit tak, aby nám to bylo příjemné. Možná se podvědomě takových chvil ztišení i bojíme, protože nejsme příliš zvyklí nechat věci plynout, nemít nad nimi kontrolu. Vědomé provádění jemných (nejen) jógových cviků pomáhá naučit se vnímat své tělo a přítomný okamžik (přičemž jako bonus protahujeme tělo), ale není to nutností.
V ČR jsem se ještě nesetkala s lekcí jógy určenou přímo pro lidi s únavovým syndromem tak, jak je vede Fiona Agombar ve Velké Británii, což je škoda, protože se správným cvičitelem/cvičitelkou odborně vedená hodina jógy člověku velmi pomůže, cvičitel/cvičitelka může člověku poradit a motivovat. Já jsem se osmělila navštívit vedenou lekci jógy poprvé v době, kdy jsem na tom ještě nebyla moc dobře. Hodina trvala 90 minut a bylo to pro mě zkrátka příliš náročné, takže jsem to vzdala. Nakonec jsem se z toho však poučila tak, že se jen nesmím přepínat a na hodině se nesnažit všechno zvládnout. Začala jsem hledat raději 60 minutové lekce a pročítat jejich náplň. Z toho, co jsem zkusila, mě uchvátil kurz jemná jóga. Trvá 60 minut a jeho součástí je relaxace na začátku a na konci, občas dechová cvičení. Protažení je poměrně jemné, ale při některých cvicích se musí zapojit nejeden sval, a tak se tělo i posiluje. A hlavně ty lekce vede úžasná paní cvičitelka, která nám občas s nadšením vypráví, která pozice je na co dobrá a proč. Po pár měsících jsem zjistila, že už to pro mě není náročné cvičení, ale že si tam chodím vlastně odpočinout. Důležité je ale opravdu to, aby se člověk nepřepínal za každou cenu a neházel flintu do žita, když na něco ještě nestačí nebo nevidí pokroky. Věřím, že užitek z principů jógy může pocítit každý, jen je třeba k tomu přistupovat individuálně a s citem.


Pár slov o fyzickém cvičení a chronickém únavovém syndromu

24. května 2013 v 14:57 Jemná cvičení
Jóga, protahování, tai-či a podobně považuji obecně za velmi vhodné pro lidi, kteří se často potýkají s únavou. Přecijen chci ale zdůraznit, že existuje rozdíl mezi běžnou únavou a únavou tak silnou a dlouhodobou, že je nazývána chronickým únavovým syndromem (přestože hranice mezi nimi je někdy dost tenká). Existují jakási kritéria pro diagnostikování únavového syndromu (silná únava trvající déle než půl roku zvyšující se se sebemenší námahou, mírně zvýšená teplota, bolavé uzliny, bolesti svalů atd.), která lze nalézt v literatuře nebo na internetu. To, co chci v tuto chvíli zdůraznit je, že běžná únava po dostatečném odpočinku odezní a z dlouhodobého hlediska jí pohyb spíše zmírňuje. Chronický únavový syndrom je oproti tomu stav, kdy se i po malé námaze dostavuje neadekvátně velká únava, která se odpočinkem sice může zmírnit na jakýsi klidový stav, ale stále přetrvává a výrazně ovlivňuje kvalitu života. Otázku fyzického cvičení při chronickém únavovém syndromu jsem vnímala a vnímám z části jako poněkud kontroverzní. Setkala jsem se i s doporučeními začít při léčbě únavového syndromu s fyzickým cvičením a posilováním a námahu postupně zvyšovat a tím zvyšovat kondici organismu. S tímto postupem ale z logiky věci ani vzhledem ke svým zkušenostem nemohu plně souhlasit. Lidský organismus je moudrý systém, který se nerozhodne dlouhodobě stávkovat jen tak pro legraci. I při vyloučení všemožných chorob stále zůstává důvod, proč se organismu nedostává energie. I v případě, že se primární příčina nachází převážně v psychice člověka nebo v jeho životním stylu a přístupu k sobě (přikláním se k tomu, že příčina je často kombinací fyzických a psychických faktorů), faktem zůstává, že tělo i duše jsou v tom momentě vyčerpané a při násilně prováděném fyzickém cvičení hrozí zhoršení stavu. Na klidu v duši nepřidá člověku ani stres a zklamání v případě, že očekávané pokroky se nedostavují. Myslím si proto, že hlavní důraz by měl být kladen na dostatečný odpočinek a relaxaci, na péči o sebe, na hledání radosti v životě i za stávajících podmínek. Ano, k životu a k péči o sebe jistě patří i přiměřený pohyb, ale nesmí být vynucený násilně. Nejlepší je řídit se vlastní intuicí a citem. Obzvláště při pocitu zhoršení stavu doporučuji opatrnost. Občas lze vyzkoušet jít trochu za svoje vlastní hranice a čas od času (pokud se na to člověk cítí) to i doporučuji (člověk pak má radost, co už zvládl), ale je to velmi individuální. Snad se mi ale podaří ukázat vám, jak nám i jemné, téměř nepatrné cvičení může být prospěšné.


Jídlo naším lékem

7. května 2013 v 16:39 Léčivá strava
Jídlo, které jíme a pití, které pijeme, ovlivňuje nejen naše zdraví, ale i celkový pocit životní pohody. To je dávno známé a v podstatě i dost uznávané. Přesto se mi zatím nestalo, že bych narazila na konvenčního lékaře, který by mě na toto upozornil, spíše jsem se setkala s pousmáním jakožto reakcí na mé snahy. Uznávám, že nic se nemá přehánět a udělat si místo radosti z jídla neurózu není ku prospěchu věci. Navíc si živě vzpomínám, jak jsem k tomuto tématu přistupovala dříve a tak je mi jasné, že přesvědčit o jeho důležitosti někoho, kdo o vlivu stravy na zdraví nikdy nepřemýšlel a je zvyklý automaticky jíst to, co supermarket, závodní jídelna nebo nedej bože restaurace rychlého občerstvení dá, není snadné. Poslední dobou se situace poměrně mění a o vlivu stravy se přecijen mluví. Přesto jsem zatím v ordinaci lékařů o tomto mnoho nedozvěděla. Když vezmu v úvahu, jak moc mi změna stravy prospěla, je to dost s podivem. Asi i proto mám velkou potřebu šířit získané zkušenosti dále. Zpětně mi rozum zůstává stát nad tím, jak lhostejně jsem k jídlu dříve přistupovala. Až zdravotní problémy mě donutily začít si všímat toho, co mi dělá dobře a co ne. Možná to ted vypadá, že člověk, který na první pohled nemá s trávicím ústrojím problémy, nemá důvod se tímto tématem zabývat. Vhodně zvolená přirozená strava může ale nabídnout mnoho pozitivních účinků i lidem zdravým nebo těm, které trápí problémy zdánlivě s trávením nesouvisející. Vhodně zvolená strava může třeba "pouze" zvýšit imunitu, ale také např. zlepšit kvalitu pleti, takže postupně se přestanou tvořit beďary (vlastní zkušenost), zklidnit různé ekzémy (mně prakticky zmizel), projevy různých alergií (po několika letech jsem zažila, jaké to je zase dýchat nosem) nebo možná "jen" dát pocit větší vitality a důvěry v síly vlastního těla (není to přesně to, po čem vyčerpaný a oslabený člověk touží?). Zkrátka, dodáme-li tělu dobré palivo, bude fungovat líp, i když to nemusí být hned vidět nebo se to nemusí hned projevit nijak konkrétně.

Já jsem si postupem času vytvořila jídelníček, který mi vyhovuje z hlediska účelnosti (co si myslím a cítím, že je pro mě zdravé a dělá mi dobře), chuti i časové nenáročnosti přípravy. Radikální změna může někomu vyhovovat, ale hádám, že u spousty lidí je to naopak. Je lehké říct si, co se rozhodnu nejíst, ale ve skutečnosti je ještě důležitější vyzkoušet a vybrat si, co tedy jíst budu. Pak odpadne pocit, že vlastně člověk neví, co má jíst. Navíc prvotní nadšení se sice cení, ale důležitější je výdrž. Každý by se měl řídit svojí intuicí a postupovat svým tempem, není cílem se vyhladovět (přestože léčebný půst může mít skvělý výsledek - u unaveného a oslabeného těla bych ale byla spíš opatrná). Každopádně ráda se s vámi podělím o svoje poznatky a zkušenosti.

Na začátku doporučuji se zamyslet nad tím, co vlastně jíme během našeho běžného dne. Zdůrazňuji ten běžný den, protože důležitější je, co jíme často a pravidelně než to, že si občas vyhodíme z kopýtka někde na návštěvě nebo podnikneme nájezd na cukrárnu. Já například, když se zamyslím nad jistým obdobím svého života (a asi nebude náhoda, že to bylo období před propuknutím únavového syndromu), dojdu k tomuto výsledku: Ráno k snídani rohlík s marmeládou nebo s nutelou, k tomu jeden sladký puding, ke svačině občas bageta se šunkou a majonézou, oběd ve školní jídelně, čokoládová tyčinka nebo bonbóny ke svačině, rohlík se sýrem nebo instantní polívka k večeři. K pití voda, čaj nebo sladké limonády. Jaké živiny, vitamíny, jakou energii (která není jen o kaloriích) z tohoto tělo získá? No, moc asi ne… Multivitamínové preparáty ani jiné potravní doplňky tohle spravit nemůžou, i když mohou pomoci doplnit některé látky, jenže ono to není jen o tom. Spousta lidských vynálezů nám bylo ku prospěchu, už nám prakticky nehrozí cholera a podobné nemoci ze znečištěné vody a potravy. Poslední dobou jsme se ale dostali do fáze, kdy nás to vzdalování se přírodě takřka zabíjí. A tělo volá po tom, co je přirozené. A přirozené je to, co vyroste tam, kde žijeme a pokud možno v tu chvíli, kdy to dozrává (nebo kdykoliv pokud se to dá přirozeně uskladnit). Přirozené je jíst plodinu v co nejméně změněné formě, tedy třeba kaši nebo chléb z celých obilných zrn, ne torzo z bílé vymílané mouky s hromadou cukru a přepálených tuků.

Když mě oblast výživy začala zajímat, tápala jsem v různých výživových směrech a nevěděla jsem, co si vlastně mám vybrat. Jeden směr propagoval pouze syrovou stravu založenou na zelenině, ovoci a semínkách, jiný směr - třeba makrobiotika - zase doporučoval z velké části vařené obiloviny. Tak jsem si z toho postupem času vytvořila jídelníček, který vyhovuje právě mně (a i ten se může časem výrazně měnit). Vím například, že k snídani mi moc dobře dělá ovesná kaše s oříšky a jablíčkem nebo mrkví, nebo třeba jahelná kaše s jablky a tahini (neslazená sezamová pasta). Vypozorovala jsem zkrátka, že po ránu potřebuji něco teplého a hutného do žaludku. Vydržím na tom klidně i 5 hodin, aniž by mi hrozila slabost od hladu. K obědu je to pak různé, poměrně často volím jídlo na způsob rizota z různých obilovin, někdy přidám i kozí sýr, luštěniny a k tomu schroupnu porci syrové zeleniny. Ke svačině si často dám žitný chleba z kvásku s nějakou luštěninovou pomazánkou nebo si udělám radost nějakou celozrnnou sladkostí. K večeři miluju zeleninové polévky s pohankovými nudlemi a nakrájeným kozím sýrem, ale doma vaříme i jiná jídla. Máme ustálených několik takových jídel, která vyhovují i manželovi, a já si je navíc další den můžu vzít do práce k obědu. V mém životě mají místo i klasická jídla a pochoutky, ale dávám si je spíše na návštěvě, nebo když jdeme do restaurace, občas i doma, ale je to spíše takový malý svátek.

Můj jídelníček nemusí ale vyhovovat každému a je to tak přirozené. Rozhodně ale doporučuji zkusit postupně zavádět nějaké změny. Začít můžeme třeba tím, že místo slazených chemických koktejlů začneme pít vodu (a klidně stačí z kohoutku, ideálně převařená nebo filtrovaná). Tímto krokem si ušetříme nejen mnoho prázdných kalorií a zbytečných chemických sloučenin, na jejichž vyloučení tělo spotřebuje mnoho energie a minerálů. Voda zní obyčejně, ale právě ona je kouzelným prostředkem, který naše tělo nenásilně propláchne a pročistí (a není třeba jí pít extrémně velké množství, prostě normálně). Jako další mě napadá omezení uzenin, případně naučit se je brát jen jako občasnou pochoutku a vybírat si ty kvalitní. Spolu s tím silně doporučuji omezit (ideálně vyloučit) veškeré sladkosti, hlavně ty tučné, přeslazené a nic nedávající, ale přehánět bychom to neměli ani s těmi zdravými. Prostě tak nějak s rozumem, i jablko nebo sušenky slazené nějakým přírodním sladidlem (medem, rýžovým sirupem atd.) bychom si měli vychutnávat jako sladký dezertík. Jako dlouholetý závislák na cukru chápu, že toto zní pro leckoho nereálně. Ale jde to. Pro mě bylo ze začátku jednodušší cukr vynechat úplně. Omezení cukru a jednoduchých sacharidů považuji za důležitý krok směrem k většímu zdraví. Již bylo napsáno mnoho článků i knih o tzv. protikvasinkových dietách. Cukrem se totiž živí kvasinky kandida albicans, které jsou přemnožené u poměrně velké části populace a způsobují různé trávicí problémy, ale i podráždění a únavu, zkrátka oslabují tělo. Jejich přemnožení může být i příčinou únavového syndromu, nebo mohou být až druhotným problémem, kdy dojde k jejich přemnožení v oslabeném těle. Když se tělo přestane vyčerpávat bojem s nimi, může pak svojí energii využívat k sebeléčení.

Na závěr tohoto textu ještě pár poznámek. Zjistila jsem, že nemalý vliv na trávení má nejen složení stravy, ale také množství a způsob, jakým jíme. Když se i sebezdravějším jídlem nacpeme až k prasknutí, žaludek bude přeplněný, účinek trávení snížený a tělo bude přetížené. Může pak reagovat nejen trávicími potížemi, ale i zvýšenou únavou. Zároveň je velmi přínosné jídlo opravdu vědomě vnímat. To vede mimo jiné i k tomu, že tělo si samo řekne, kdy už má dost a nemáme pak tendenci se bezmyšlenkovitě přejídat. Vnímáme-li u jídla svoje tělo a pocity, časem si navíc vytvoříme jakousi intuici, kdy už sami podvědomě poznáme, co nám opravdu dělá dobře.