Duben 2013

Můj příběh

14. dubna 2013 v 14:41 Můj příběh
Jsem přesvědčená, že mé problémy s únavou mají první spojitost s mononukleózou, kterou jsem prodělala v sedmnácti letech. Potom se zdánlivě vše na rok a půl vrátilo do starých kolejí, ale už jsem tou dobou začala pociťovat různé problémy (suchý kašel, trávicí potíže, časté bolení v krku), které jsem se pokoušela spíše tlumit nějakými volně prodejnými léky. Během tohoto období mi taky vyrašil na rukou svědivý ekzém, který se postupně rozšiřoval. Tou dobou, v roce 2003, jsem maturovala, dělala autoškolu, věnovala se tanci, příteli a představa nějakého pasivnějšího odpočinku mi přišla nereálná, i když jsem už chvílemi vnímala v těle hlubokou únavu. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, ale dokud šla únava přemoct, snažila jsem se si to nepřipouštět. Ani po maturitě jsem se nezastavila. Až mě najednou zastavilo moje tělo. Během pár dnů se situace vyvinula tak, že v podstatě jsem nebyla schopná vstát z postele na víc než pár hodin nebo desítek minut a jakákoliv činnost mě stála obrovskou námahu. Tento stav se bohužel ukázal býti jaksi dlouhodobým. Nutno podotknout, že pojem únava dostatečně nepopisuje tehdejší stav. Byl to naprostý útlum, odpočinek prakticky vůbec nepomáhal (ale nic jiného se stejně dělat nedalo), sebemenší námaha stav zhoršovala, bolely mě svaly a zkrátka celý člověk, paradoxně jsem v noci nemohla spát, měla jsem stále lehce zvýšenou teplotu. Následovala série krevních testů u praktického lékaře, nic převratného ale neukázaly. Byla jsem odeslána na imunologii a psychiatrii. Ani na jednom oddělení se nenašlo nic, co by tu obrovskou únavu přímo vysvětlovalo, nicméně na imunologii jsem docházela několik příštích let. Našli mi alergii na roztoče a nějakou tu květenu, začala jsem brát antihistaminika na alergii, kortikoidy na zhoršující se ekzém na rukou a později i do nosu na chronickou rýmu a zduřelou nosní sliznici. Ve více méně stejném duchu proběhly následující dva roky. Měla jsem štěstí, že mě po celou dobu velmi podporovali materiálně i psychicky moji rodiče. Zuby nehty jsem se snažila udržet se na škole, protože to bylo vlastně takové moje spojení s normálním životem.

Poté, co se můj stav na nějakou dobu zhoršil vlivem dlouhotrvající infekce v krku, na kterou mi nakonec (po dvojích antibiotikách) byla dlouhodobě předepsána antidepresiva, zkusila jsem na mamčin popud nějaké bylinné tinktury. A to byl asi takový první posun k postupnému samostatnému hledání cesty ke zdraví. Nedlouho nato jsem navštívila homeopatku, která mě vlastně poprvé seznámila s myšlenkou, že možná taky záleží na tom, co jím. A v tomto jsem měla tou dobou nemalé rezervy. V období, kdy se mé problémy objevily, jsem žila z velké části z instantních produktů, čokolád a suchých rohlíků. Během dalšího roku jsem se tedy zaměřila na jídlo, přečetla i dost knížek a článků, a postupně jsem si vytvořila svůj stravovací režim založený na celozrnných obilovinách, zelenině občas doplněné luštěninami, semínky a ovocem. Mléčné výrobky jsem výrazně omezila, maso jedla jen občas. Začala jsem se zajímat o biopotraviny a zdravá strava se tak trochu stala i mým koníčkem. Po pár měsících se začaly nenápadně dostavovat výsledky. Chronická rýma se výrazně zlepšila, téměř vymizela, částečně se zlepšil ekzém, postupně jsem se začala zbavovat kortikoidů a antihistaminik a co bylo důležité, dostavil se pocit, že jdu správným směrem a že to má smysl.
Současně s tím jsem při pročítání diskuze na www.doktorka.cz narazila na knížku "Beat fatigue with yoga" (Přemož únavu pomocí jógy) od Fiony Agombar, která se pomocí jógy sama vyléčila z těžkého únavového syndromu. Bohužel regulérní hodina jógy pro mě tehdy byla příliš náročná a snaha o cvičení doma neměla takový efekt a ztrácela jsem motivaci. Nicméně čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že můj problém je i ve špatně zvládnuté relaxaci a v úzkostlivém přístupu k životu, což mi zpočátku připadalo jako pouhý důsledek dlouhotrvajících zdravotních problémů. Tak jsem začala zkoušet všechno možné včetně např. čínské medicíny, rodinných konstelací, EFT, tzv. Perrinovi metody, různé automasáže atd. Po nějakém čase se mi podařilo vysadit i antidepresiva, která mi sice podle mého názoru valně nepomáhala, avšak moje tělo a psychika na jejich vysazování zpočátku přeci jen nepříjemně reagovala.

Další důležitý bod nastal v roce 2008, kdy jsem začala chodit se svým nynějším manželem. Jednak bylo narušeno moje přesvědčení, že s mými problémy nelze navázat vztah a dlouhodobě v něm žít a za druhé jsem získala nenásilnou motivaci k dalším zlepšením. Ono to totiž u mě nebylo tak přímočaré, že bych viděla pravidelně nějaké zlepšování ve fyzické výkonnosti. Stačilo přecenit síly a ta dlouhá a mnohdy bolestivá rekonvalescence mi následně brala odhodlání k dalším činnostem. Nakonec mě strach z vyčerpání svazoval ještě víc než samotná slabá fyzická kondice. Bylo důležité dělat kroky vpřed, ale ne za každou cenu. V přístupu k sobě, k životu a ke svému zdraví mě také hodně ovlivnily knihy "Cesta" od Brandon Bays a "Moc přítomného okamžiku" od Eckharta Tolle. To bych ale ráda rozepsala jinde. K mému příběhu o únavě chci ještě říci, že v tuto chvíli (možná by se dalo říci zatím :-) ) sice neběhám maratony, ale vedu normální život, chodím do práce na plný úvazek, s manželem se staráme o společnou domácnost, místo v mém životě má i sport, jen si dávám pozor na fyzické a psychické vyčerpání a když ho cítím, nebráním se pasivnímu odpočinku tak, jak tělo právě potřebuje. Zní to možná jako klišé, ale nakonec i já můžu říct, že tyto problémy a hlavně jejich zdolávání mě v životě posunuly někam dál a že to vlastně celé i stálo za to...

Někomu se možná moje uzdravování bude zdát časově zdlouhavé. Určitě to tak není u každého a jsem přesvědčená, že ani u mě nemuselo být. Jen jsem prostě k některým věcem došla až v určitý čas a zkrátka to bylo právě tak, jak to bylo. Nicméně právě o ty klíčové věci, které mi nejvíce pomohly, se chci s vámi podrobněji podělit. Je možné, že právě pro vás bude klíčové něco jiného, ale myslím, že trocha inspirace neuškodí...


Úvod aneb proč píšu tento blog

14. dubna 2013 v 14:21 Úvod
Pomocí tohoto blogu se s vámi chci podělit o svojí cestu z chronického únavového syndromu. Nápad podělit se o své zkušenosti se mi rodil v hlavě už dlouho, ale stále mě brzdily myšlenky typu: "Mám opravdu tak zajímavé zkušenosti, aby stály za přečtení? Můžu svým příběhem dát inspiraci ostatním?" Před asi osmi lety, když mé problémy začaly, toho na internetu na toto téma zdaleka nebylo k nalezení tolik jako teď. Ted jsem toho našla mnohem víc a jsem ráda, že se o tomto problému mluví. Možná, když ted někomu svěříte, že trpíte dlouhodobou paralyzující únavou, máte větší šanci, že na vás nebude vaše okolí koukat jako na mimozemšťana, protože se přece o tom občas píše i v časopisech. Asi i proto jsem dlouho váhala, zda vůbec má smysl k té spoustě informací přidávat další. Nakonec jsem se ale rozhodla, že má.

Vzpomínám, že tehdy, když to na mě padlo silou drtivou a vlastně se ani nevědělo, co to je a kdy tomu bude konec, bývala bych informace od někoho zkušenějšího velmi uvítala. První rok jsem byla z celé situace jaksi paralyzovaná a doufala v zázrak medicínský. Jenže to je právě ta potíž, že on v drtivé většině případů únavy žádný samospásný farmaceutický produkt neexistuje. Druhý rok jsem začala hojně googlit a sjížděla diskuze, nejvíce tu na www.doktorka.cz. Mé dojmy a naděje pak kolísaly od bodu mrazu (příspěvky od lidí nemocných 15 a více let nevěřících v možnost pomoci) po návaly nenadálé euforie (přípravek xxx mi zachránil život). Mnoho informací o únavovém syndromu jsem našla na oficiálních stránkách http://cfids.nezavislestranky.cz/. Jsou zde informace přínosné, kdo o tomto syndromu nikdy neslyšel, hodně se tu dozví. Nejvíce jsem ovšem vyhledávala příběhy reálných lidí a především těch, kteří dosáhli nějakého zlepšení, ba přímo uzdravení. A proto tohle píšu. Chci vám poskytnout svoje zkušenosti a podpořit vás. Tedy hlavně po té lidské stránce. Co se týče konkrétních lékařských doporučení, ta patří do rukou příslušného lékaře (v tom vám mohu nicméně poradit, abyste hledání chápavého a pečlivého lékaře nevzdávali). Tak to by mohlo na úvod stačit. Snad jen ještě zdůrazním, že ač to tak na první pohled nemusí vypadat, jsem přesvědčená o tom, že největší esa držíte v rukou vy samy. Citlivou samoléčbou a láskou k sobě opravdu zmůžete zázraky. Tak jen do toho a mějte se rádi i s tou únavou! A jsem přesvědčená, že určitě nebude trvat věčně...