Jak pracovat s únavou

9. února 2015 v 15:26 |  Odpočinek
Když člověka přepadne silná únava, je samozřejmě nejlepší si odpočinout, jak jednoduché a prosté. Jenže co když ta únava trvá prakticky neustále nebo je člověku vyčerpáním až špatně? Všimla jsem si na sobě, že existují jednoduché postupy, které pomáhají tu nepříjemnou "bolavou" únavu přeměnit na téměř příjemnou (prostě tu normální) únavu, kterou časem vystřídá pocit jakéhosi osvěžení. To osvěžení může být zpočátku nepatrné, ale cvik dělá mistra a i nejdelší cesta začíná prvním krůčkem… Takže:


  • Člověk má tendenci se únavě (nebo bolesti) vnitřně bránit. Podle mé zkušenosti často uleví přesný opak: Lehneme si na podložku nebo do postele a procítíme veškeré vyčerpání ve svém těle. Vnímáme, jak tělo leží na podložce, uvědomujeme si místa, kde se dotýká podložky a jak se do podložky únavou až propadá (někdy je únava tak silná, že si představuji, že se mé tělo únavou až roztéká). Vnímáme také, jak je unavená naše mysl, jak prázdná je samou únavou, případně pozorujeme myšlenky, které se vynořují jedna za druhou… Pocítit můžeme jak naprostou prázdnotu způsobenou únavou, tak přehršel myšlenek přicházejících a odcházejících, které - pokud do nich vkládáme příliš energie - zpomalují nebo až znemožňují náš odpočinek. Mám zkušenost, že když se člověk únavě podá se vším všudy, nastává posléze výrazně účinnější regenerace. Někdy ale účinek člověk nepocítí na poprvé, je proto lepší zkoušet to opakovaně. Není to žádná práce nebo cvičení, je to zkrátka jen takové vědomé vypnutí…
  • Úžasného pocitu osvěžení lze docílit díky dechu… stačí jen pozorovat nádech a výdech, vnímat, kam se nadechujeme. Automaticky dochází postupně k uvolnění a prohloubení dechu. Druhá možnost se jmenuje "nadechnout se do těla". Nevím, jak to přesně popsat, ale když se "nadechnu do těla", nádech mi přinese nejen kyslík, ale i závan radosti a pocitu živosti. Myslím, že tím hlavním, proč toto tak účinkuje je opět to vnímání sama sebe.
  • K probuzení nové chuti do života a rozptýlení chmur mi velmi pomáhá metoda "Co kdybych vůbec nic nemusela"…jde o to, že si položím otázku: "Jaké by to bylo, kdybych vůbec nic nemusela?" Někdy přijde úžasný pocit jakési vnitřní svobody, chuti se do něčeho pustit… může to trvat jen vteřinku, ale i ta vteřinka může nastartovat velké změny… Je to vlastně jakási variace na metodu pozitivního myšlení (pozitivní myšlení je založeno na tom, že dokola opakujeme věty, které o tom, čeho bychom chtěli dosáhnout mluví jako by to už nastalo, tj. např. "jsem plný energie" v případě, že chceme získat více energie, protože se cítíme unavení). Pozitivní myšlení mi ale nefunguje, protože těm prohlášením prostě nevěřím, ale věta "jaké by to bylo, kdyby…" mi pomáhá procítit ten žádaný stav, čímž se mimo jiné do těla vylučují chemické látky, jako kdyby to bylo skutečné, třeba i ty pověstné hormony štěstí…
 

Relaxace

13. listopadu 2013 v 20:47 |  Odpočinek
Když se řekne "relaxace", dodnes mám tendenci si vybavit různé speciální postupy, kdy se jede podle určitého schématu. Je přesně dáno, kdy se soustředit na levou nohu, kdy si představit tíži v pravé noze, kdy zatnout levou půlku hýždě a podobně. To mě v začátcích od těchto postupů bohužel dost odrazovalo. Zdálo se mi, že snaha je přesně dodržet mi sebere více energie, než mi měla samotná relaxace dodat. A tak většinou vyhrálo to, že jsem zalezla do postele. Což o to, to by ještě nevadilo, nezáleží příliš na místě, kde relaxaci provádíme. Problém byl, že můj navyklý způsob odpočinku mi nedával tolik potřebné osvěžení, neuvolnilo se tělesné ani psychické napětí, v hlavě se mi honily obvykle stále ty stejné myšlenky dokola (že bych se měla vzchopit a pořád jenom neležet). Ležela jsem prostě proto, že na nic lepšího jsem neměla energii.

Až postupem času jsem si začala připouštět, že můj způsob postelové relaxace není právě efektivní a že ty různé relaxační postupy mi možná mají co nabídnout. A to i přesto, že můj odpor k dodržování jakýchkoliv postupů a instrukcí při odpočinku trvá dodnes. Nejcitelněji jsem to asi pocítila na hodině jógy, kdy nám paní lektorka postupně říkala, na kterou část těla se máme soustředit a jenom tak pocítit, že jí vůbec máme. Uvědomila jsem si, jak mám napjaté svaly třeba i v "blbém" chodidle, nemluvě o problematických partiích typu pánev, břicho, krk, hlava atd. Mimochodem, právě to uvědomění a pocítění fyzického napětí je prvním a při opakovaném uvědomování si často i dostatečným způsobem, jak ono fyzické napětí postupně rozpustit.

A tak jsem toto nenápadně, postupně začlenila do svého odpočinku. Důležité ovšem je nesnažit se příliš cíleně tělo uvolnit, protože přehnaná snaha plodí jen další napětí. Úplně stačí si onu část těla uvědomit, uvědomit si případné napětí v této části těla a jen to celé pozorovat. Důležité je nevzdávat to po prvním pokusu. U sebe mám tu zkušenost, že na takovéto uvědomování si svého těla nejsme moc zvyklí, a tak často zpočátku ani nevíme, jak procítit třeba chodidlo. Ale to nevadí, ono to přijde postupně a právě pokud to nejde, je jasné, že moc "neumíme být ve svém těle" a že právě tento způsob nám může přinést něco nového. Doporučuji také nevynechávat zdánlivě nepříliš důležité části těla jako právě třeba chodidla, nohy, ruce, protože právě uvědomění si a uvolnění těchto oblastí pro začátek může být jednodušší a budete možná dříve cítit výsledky než u těch problematických partií (kde to ale samozřejmě zkoušíme také). Například jsem se naučila relativně brzy takto uvolňovat svaly na nohou, což mě postupně prakticky zbavilo neustálých bolestí nohou (svalů, kloubů, ale i jakoby holenních kostí), kvůli kterým jsem často měla problém v noci usnout. Toto uvolnění mi pomáhá i s regenerací po nějaké fyzické námaze. Kyselina mléčná a další metabolity se snadněji a rychleji vyloučí v uvolněném svalu, kde nejsou lymfatické cévy stažené napětím. Kromě toho uvolnění rozpouští už samotný pocit bolesti.

Podobně jsem to po přečtení několika inspirujících knížek začala dělat i s nepříjemnými pocity - nepotlačovat, přijmout, že to cítím a po chvíli soustředění se pocit někdy začíná pomalu měnit v uvolňující klid.
Snad ještě víc osvěžující a léčivé je vnímání svého těla jako celku. Je vhodné, alespoň zpočátku, toto provádět po uvolnění jednotlivých částí těla, ale není to žádnou podmínkou. Prostě jenom vnímejte, jak se vy a vaše tělo jako celek cítíte právě v tento přítomný okamžik. Zpočátku se může objevit v první chvíli zneklidňující pocit prázdnoty - to když naše mysl najednou nemá obvyklé podněty k neustálému analyzování - ale po chvíli vnímání této prázdnoty se často změní naopak v hluboký klid. Někdy to chce víc pokusů, protože na podobné pocity při každodenním shonu většinou nejsme zvyklí a podvědomě se obáváme neznámých věcí. Skvělým pomocníkem je také sledování našeho dechu. Nesnažíme se ale dech vědomě ovlivňovat, často se po chvíli vědomé pozornosti prohlubuje sám od sebe.


Klid a uvolnění prožité při relaxaci se obvykle tak nějak samo od sebe zařadí do běžného života. Zjistíme, že podobný způsob odpočinku je mnohem více osvěžující než pouhé polehávání před televizí. Že pokud takto odpočíváme večer, dostaví se rychlejší a vydatnější spánek. Že napětí a strachy vnímáme tak nějak jinak, s odstupem. Že najednou vnímáme opravdový život ve svém těle, i když třeba pouze ležíme.

Mám únavový syndrom a co dál?

2. července 2013 v 17:59 |  Léčba a samoléčba
Předpokládám, že ti z vás, kdo se potýkáte s opravdu silnou (případně i dlouhodobou) slabostí a únavou jste jistě už navštívili svého lékaře a ten vás vyšetřil, odebral krev atd. Tady nastává několik možností. Poměrně častou je, že vám nenašel nic nebo něco málo, co by mohlo i nemuselo s únavou souviset. Mně například našly zvýšené protilátky proti EB viru, ale prý tento typ protilátek z lékařského hlediska znamená pouze to, že jsem prodělala EB virózu nebo mononukleózu a tyto protilátky má zvýšené prý velká část populace. Nicméně zajímavé je, že co jsem tak četla a slyšela, tak podobný nález má velká část lidí s únavovým syndromem. Dále mi (o pár let později) našli neznámé cosi - bližší údaje jsem se nedozvěděla, ale údajně podle hematologů to lze taky nějak vysvětlit. Pokud vám tedy nic velkého nenašli, tak vás pravděpodobně praktický lékař poslal na imunologii, revmatologii pokud si stěžujete také na velké bolesti kloubů, na další vyšetření, máte-li potíže např. trávicí, možná i endokrinologii, případně také na psychiatrii (vypadáte-li opravdu špatně :-) ). Hádám, že na těchto vyšetřeních vám buď také nenašli nic podstatného, nebo i našli a nyní podstupujete léčbu, ale každopádně toto čtete zřejmě z toho důvodu, že únava vás trápí dál. V tom případě vám moc držím palce, aby vaše léčba zabrala a vy jste se svých potíží zbavili. Samozřejmě i tak ale můžete sami udělat hodně pro své zdraví a svoji léčbu podpořit (a do budoucna se tak vyvarovat dalších potíží). Rozhodně každý, kdo má potíže s únavou by měl navštívit lékaře, protože za tímto problémem může stát mnoho příčin od různých infekčních nemocí (např. borelióza, mononukleóza, chlamydie, přemnožený zlatý stafylokok…) přes různé problémy trávicího ústrojí (např. i nesnášenlivost lepku nebo jiných potravin) až třeba po špatnou funkci štítné žlázy, problémy s játry nebo bohužel i vážnější stavy. Byl by nesmysl trápit se zbytečně nebo nedej bože něco zanedbat a ublížit si. Nicméně nyní chci všem, kterým po mnoha vyšetřeních nic neobjevili a oni si teď připadají, možná i s výrazným přispěním svého okolí, jako hypochondři vzkázat toto: Nejste v tom sami a není důvod házet flintu do žita.

To, co v tuto chvíli pro sebe můžete udělat v podstatě lze shrnout do několika bodů. Jejich pořadí ale nevypovídá o jejich důležitosti, to je individuální. Tyto body jsem sepsala primárně pro člověka, který onemocněl nově a teprve nedávno se dozvěděl, že něco jako únavový syndrom existuje. Některá doporučení by se mohla trochu lišit v případě, že únavovým syndromem trpíte dlouhodobě, ale většinu z nich lze aplikovat stejně v obou případech.

  • Podpořit tělo vhodným doplňkem stravy. Použít lze jednak doplňky, které celkově čistí a harmonizují tělo (např. mladý ječmen - můj velký favorit, chlorela, aloe vera nebo i obyčejné bylinkové čaje v souladu s doporučeními k užívání) nebo se zaměřit i cíleněji - pokud trpíte nějakou chronickou infekcí nebo jste nějakou prodělali, lze posilovat imunitu např. echinaceou, lichořeřišnicí, rakytníkem, přípravky s beta-glukany, výtažky z grepových jader a podobně (ovšem s citem, někdy méně je více a obzvláště u autoimunitních stavů bych byla spíše opatrnější). Každému však doporučuji zaměřit se na posílení jater, která jsou naší čističkou a mohou výrazně ovlivňovat hladinu energie. Klasikou je ostropestřec mariánský, který lze užívat ve formě pilulek, oleje nebo si třeba vařit čaj z rozemletých semínek (já si jich doma vždycky trochu namelu a rovnou sním). Játra lze ale posílit třeba i čajem z obyčejné pampelišky, možností je hodně. Dalším vhodným doplňkem mohou být omega-3 mastné kyseliny, které potřebuje jednak náš imunitní systém, ale pomoci mohou také přetížené nervové soustavě při potížích s udržením koncentrace. Vhodný je i zvýšený příjem vitamínů a minerálů v dobře vstřebatelné podobě. Já preferuji jejich příjem spíše v přírodní podobě a ve stravě, ale je samozřejmě možné přijímat je i formou potravních doplňků. Na druhou stranu je třeba zmínit, že někteří lidé s únavovým syndromem udělali naopak tu zkušenost, že nejlépe se cítili, když všechny doplňky stravy vysadili. Nechci tím nikoho od ničeho odrazovat, jen považuji za dobré toto zjištění získané na dvou zahraničních stránkách netajit. Já sama jsem zastáncem přiměřeného užívání doplňků, zastávám ale opatrnost jak v množství užívaných druhů, tak ve výběru konkrétního typu.
  • Samostatným bodem je podpora správné střevní mikroflóry. Je to důležité nejen v případě trávicích potíží, ale jak je známo i z televizních reklam, také pro správné fungování imunitního systému. Říká se, že až 70 % imunity sídlí ve střevě. Přes střevo lze ovlivnit také třeba kožní problémy a alergie. Moje zkušenost je taková, že když "je to tam všechno v pořádku", mám více energie a cítím se celkově lépe než když "je tam nějaký problém". V tomto případě nabádám ke zvážení alespoň občasného užívání přátelských střevních bakterií ve formě pilulek (nebo alespoň zkusit krátkodobou kůru), protože u jogurtů a dalších výrobků (dobré je i kysané zelí, nejlépe pickles z prodejen zdravé výživy) nemáme jistotu, zda opravdu obsahují živé přátelské bakterie a jaké množství. Velice důležité je udržení vhodného prostředí pro tyto střevní bakterie (aby nezahynuly poté, co je do střeva dodáme), což znamená věnovat velkou pozornost svému stravování, takže jdeme na další bod.
  • Dbát o své stravování. Zaměřit se na to, co přes den sníme a vypijeme. Vyřadit slazené a ochucené nápoje plné chemikálií a cukru, vyřadit uzeniny, pokud možno sladkosti, průmyslově zpracovávané a instantní "potraviny" (pořád je lepší třeba domácí štrúdl než chemické bonbóny a tučné trvanlivé zákusky). Zkusit omezit mléčné výrobky (především ty nekysané) a výrobky z bílé mouky - pokusit se je nahradit celozrnnými, přičemž největší efekt má zařazení bezlepkových vařených obilovin (jáhly, pohanka, rýže, quinoa) nebo obilovin s nižším obsahem lepku než má pšenice (oves, ječmen, pšenice špalda, žito, kamut) třeba ve formě kaší místo klasického pečiva. Střevo tak dostane šanci odpočinout si od každodenního náporu lepku z bílé pšeničné mouky, která má tendenci ho zalepovat a znesnadňovat vstřebávání živin z potravy. Doporučuji zvážit také otestování na potravinové alergie nebo intolerance. Dále se doporučuji zaměřit na zeleninu - syrovou, vařenou, různé zelené natě a bylinky, v případě dobré snášenlivosti zkusit také luštěniny, určitě nezapomenout na semínka a oříšky (nejlépe je máčet ve vodě pro aktivování enzymů), ty správné tuky rozhodně potřebujeme. U ovoce dáváme přednost spíše druhům, které jsou běžné v našem klimatickém pásu. Ke stravě ještě poznámka: obecně doporučuji celozrnné výrobky a zeleninu, ale nelze to samozřejmě brát doslova. V případě některých trávicích potíží a diagnóz není příjem velkého množství vlákniny ve formě například syrové zeleniny úplně žádoucí. Je zkrátka třeba přistupovat k tomu individuálně a hlavně s citem.
  • No uznávám, že to nezní jako zrovna převratná rada pro vyčerpaného člověka, ale přesto zdůrazňuji: odpočívat odpočívat odpočívat. Máte-li potíže s únavou relativně krátkou dobu, pak doporučuji vyhlásit si jakýsi nouzový režim, plnit jen opravdu to nejnutnější (v ideálním případě nic) a co nejvíc času (nebo podle potřeby) si vyhradit pro sebe a pro odpočinek v té podobě, v jaké nás nejvíce nabíjí. Máte-li skutečně únavový syndrom, pak je zřejmě úplně od věci snažit se odpočívat aktivně (při procházkách, sportem a podobně). Chápu, že jste na to dříve asi byli zvyklí a teď se toho snažíte držet, ale zkuste se opravdu vžít sami do sebe, do svého těla a poslechnout ho v tom, co v tuto chvíli potřebuje. Máte-li chuť jen sebou praštit do postele a nevědět o okolním světě, tak to zkrátka udělejte kdykoliv můžete. Máte-li horší formu únavového syndromu, zřejmě vám stejně ani nic jiného nezbývá. Toto je někdy těžké přijmout, protože člověk je většinou navyklý se celý den věnovat nějaké činnosti a představa spánku nebo válení se v posteli přes den může působit až kacířsky. Je to ale spíše jen přístup nás lidí a také dnešní poněkud uspěchané doby. Nějak jsme se odnaučili vnímat své tělo a jeho potřeby, a tak si ani přes různé signály nevšimneme, že našemu tělu už došly i rezervy. Takže radím nebránit se tomu a nevyčítat si to.
  • U toho odpočívání ještě poznámka. Ona není relaxace jako relaxace. Hlavně pokud se člověk na toto nikdy nesoustředil, může si říct. "vždyť ležím v posteli, tak přece odpočívám", ale už si třeba neuvědomuje, že v hlavě mu jedou myšlenky typu: "pořád jsem tak unavená, jak zítra vstanu do práce…mně je tak divně, co když to do zítra nepřejde…musím zajít na poštu/na nákup/do banky… blablabla" a tělo na ně reaguje napětím. I když se myšlenky třeba na chvilku zastaví, tělo často zůstane v napětí aniž by si to člověk uvědomoval a vlastně ani nemá mnoho šance si skutečně odpočinout. Existují různé techniky relaxace, které mohou být velmi přínosné, ale v té první fázi se mi osvědčilo čím jednodušší, tím lepší. Při velké únavě se mi osvědčilo v leže vnímat své tělo, jak leží na posteli, jak se postupně uvolňuje a procítit tíhu, která ho rozprostírá do podložky. Velmi osvěžující je také vnímat svůj dech, ale nic neovlivňovat. Kdybychom se snažili dýchání ovlivnit, už bychom spotřebovávali energii. Stav, kdy necháme vše plynout a jen vnímáme přítomný okamžik a své tělo (a nebráníme se ani případným nepříjemným pocitům - paradoxně když se je nesnažíme potlačit, v určitém bodě na nás přestanou působit a pocítíme klid) patří k neosvěžujícím a nejléčivějším. Nemusí to jít hned, ale rozhodně doporučuji všímat si, jak odpočíváme. Myslím si, že umění relaxace a osvěžujícího odpočinku je jedním z hlavních pilířů v léčbě únavového syndromu.
  • Vnímat svůj dech. Dýcháním přijímáme do těla energii, přijímáme kyslík, který se účastní přeměny živin získaných z potravy na energii a vydechujeme oxid uhličitý jako konečný produkt látkové výměny, který již nepotřebujeme. Většina z nás dýchá povrchně a látková výměna neprobíhá dostatečně. Je možné zkusit nácvik například jógového dýchání, kdy postupně nadechujeme do břicha, potom do hrudníku a nakonec i do podklíčkové oblasti a tak se vlastně čistí celé plíce. Pro začátek stačí i zkusit samotné dýchání do břicha, kdy si v leže položíme ruku na břicho a dýcháme jemně tak, aby se nám ruka na břiše s nádechem zvedala a s výdechem klesala. Nesnažíme se ale vysloveně násilím. Často velice pomůže, když se na svůj dech pouze soustředíme a vnímáme, jak přirozeně plyne. Obvykle se po nějaké době sami od sebe postupně uvolňujeme a dech se začíná prohlubovat.
  • Existuje metoda zaměřující se přímo na léčbu i diagnostiku chronického únavového syndromu, které se říká Perrinova metoda. Tuto metodu vyvinul osteopat Dr. Raymond N. Perrin DO, PhD, který se únavovým syndromem zabývá téměř 20 let. Více informací včetně seznamu vyškolených terapeutů v České republice najdete na stránce http://www.chronicky-unavovy-syndrom.info/. · Léčebná technika je založena na osteopatickém přístupu, kdy manuální stimulace pohybu tekutin v oblasti mozku a míchy doplněná o manipulaci páteře a jemnou masáž měkkých tkání hlavy, krku, zad a hrudníku napomáhá odtoku toxických látek z mozkomíšního moku dále do lymfatického systému a do krve a jejich konečné detoxifikaci v játrech. Toto ošetření provádí vyškolený osteopat. Pacient zároveň dostává domů za úkol několik jednoduchých (opravdu jednoduchých a nenáročných) cvičení pro uvolnění páteře, aby se podpořilo proudění mozkomíšního moku a uvolnily se nervy podél páteře. Dále dostává za úkol provádět jednoduché automasáže (prakticky hlazení), které napomáhají rozproudění lymfy a odvodu zplodin metabolismu z oblasti hlavy a hrudníku (cviky i automasáže používám dodnes). Diagnostika je založena na fyzických příznacích nemoci přítomných u všech z více než tisíce nemocných chronickým únavovým syndromem, kteří dosud prošli Perrinovým vyšetřením. Já sama jsem se Perrinovou metodou léčila dlouhodobě u skvělé paní doktorky a mám o tomto přístupu velmi dobré mínění. Jen často nelze čekat zázraky hned (zvláště u déle trvajících stavů) a stav se po zahájení léčby také může dočasně zhoršit (člověk se třeba den dva po ošetření cítí hůře) než tělo vyloučí uvolněné toxiny. Velmi oceňuji to, že tato metoda je vyvinutá přímo pro lidi s únavovým syndromem, takže jste vlastně v kontaktu s člověkem, který chápe, o co jde a ví, co tento stav přináší. Prováděné masáže jsou také velmi jemné, je-li to třeba (záleží na pacientovi). Já jsem si dlouhé roky netroufla jít na jinou masáž, protože pro mě byly i poměrně jemné masážní úchopy dost bolestivé, ale tady jsem nikdy problémy neměla.
  • Při návratu zpět ke zdraví a vitalitě jsou nápomocné vlastně jakékoliv techniky, které jemně harmonizují organismus. Může se jednat o nějaký jemný typ masáží nebo reflexní terapie, akupresury nebo akupunktury, tradiční čínské medicíny nebo třeba homeopatie. Možností je spousta, velmi záleží na osobnosti, schopnostech a empatii terapeuta nebo léčitele. Doporučuji spoléhat se na svůj selský rozum a svojí vlastní intuici. Může být velmi povzbuzující něco takového zkusit, možná naopak po čase zjistíme, že to nikam nevede a že se máme posunout někam dál. Doporučuji proto hledat, co vás osloví, na druhou stranu tak úplně neplatí, že čím více metod člověk zkusí, tím spíš a tím dřív se uzdraví (ano, vím, že to stojí peníze). Tak nějak mám dojem, že ty největší trumfy drží člověk ve svých vlastních rukou a že většinou ani moc peněz nestojí. To hledání ale může pomoci objevit něco, co člověka posune správným směrem, ať už to bude citlivý terapeut, ten správný potravinový doplněk nebo třeba inspirující knížka.
  • Protože tělo a duše nebo chcete-li psychika jsou propojené, doporučuji nepodceňovat ani tu naší psychickou stránku. Dobré je zamyslet se nad obdobím, ve kterém vás začala trápit únava. Vžijte se do doby, kdy přesně k tomu došlo a jak jste se v té době cítili. Netrápilo vás něco, nebylo toho na vás moc? V čem to bylo jiné než nějaké vaše šťastné období života, kdy jste byli plní síly? Možná na první pokus neobjevíte nic, co by se zhoršením zdravotního stavu mohlo souviset, ale může to být i relativní maličkost. Kromě toho, jak jste se cítili, může být směrodatná informace třeba i to, že jste přestali chodit na obědy a začali si kupovat bagety nebo že v práci odešel kolega a vy jste ke své pracovní náplni museli přibrat i tu jeho. Možná jste se v tom období zkrátka necítili šťastní a došla vám energie. Nebo jste se podvědomě snažili dostat se z nějaké životní situace, kdy toho na vás bylo moc a tělo na to zareagovalo nepřekonatelnou únavou. Takže třeba víte důvod, proč jste se necítili dobře, ale říkáte si, že se s tím třeba nedá něco dělat. Možná se to nedá přímo vyřešit, ale dělat se s tím dá něco vždycky. Pokud nemůžete situaci změnit, je dobré se soustředit na svoje pocity a na to, jak se cítíte v tento okamžik. Je to až neuvěřitelné, ale někdy stačí si pocity jen připustit a pocítit to, co jsme třeba i dlouho potlačovali a náš pohled na situaci se pomalu začíná měnit.

Naše tělo má velikou schopnost samoléčby, takže vlastně stačí přestat mu v tom bránit. Někdy postačí jeden přístup, jedna metoda nebo jedny vitamíny, aby se zdraví začalo výrazně zlepšovat. Protože je ale v nás takřka všechno propojené se vším, často je potřeba jít na to z různých směrů. Nenechme se tím ale odradit. Některé pokroky nemusí být hned vidět, tělo může nejprve sbírat sílu k nám neviditelným vnitřním léčivým procesům a až po čase to začneme cítit třeba i na hladině naší energie.

 


Bioenergetika

29. května 2013 v 16:04 |  Jemná cvičení
Bioenergetika vychází z předpokladu, že každá lidská zkušenost se projevuje také na těle. Během života se ocitáme v mnoha situacích, které vnímáme jako nepříjemné, ať už cítíme smutek, hněv a tak dále. Občas se stane, že člověk nemá v těchto situacích příležitost emoce vyjádřit a zpracovat, případně je pro něj situace tak bolestná a nepříjemná, že některé emoce potlačí a vlastně ani neví, že nějaké měl. Tyto nezpracované nebo potlačené emoce mají ale tendence usadit se někde v těle ve formě napětí, nejčastěji nějakého zatuhlého svalu. Je to vlastně podobný efekt jako když se v důsledku stresu zatnou svaly, aby byl organismus připraven k boji nebo k útěku. Tímto způsobem postupně vzniká tzv. svalový pancíř. Může přitom jít i o hluboké vnitřní svaly a tkáně. Toto vnitřní napětí může dlouhodobě blokovat správné prokrvení, proudění lymfy, která odvádí toxiny z těla, nervových impulzů atd., v těle to zkrátka neproudí a hladina životní energie klesá. Souvisí s tím třeba i tak rozšířené nedostatečné povrchní dýchání. Tento typ napětí je obvykle těžké vědomě uvolnit. Těžké hlavně proto, že člověk si ho mnohdy ani neuvědomuje, tak moc už je s ním sžitý. Uvědomit a procítit napětí v konkrétních částech těla je pak prvním, zároveň však asi nejdůležitějším krokem k jeho postupnému rozpouštění.

Bioenergetické cvičení se zaměřuje na uvědomování a rozpouštění těchto zatuhlých míst a blokád v těle. Využívá k tomu různé jednoduché cviky, kdy ovšem hlavním specifikem je naslouchání vlastnímu tělu, laicky řečeno doporučuje se dělat to, co zrovna člověk cítí, že potřebuje. Cviky bývají zaměřené na různé oblasti v těle, ve kterých se často emoce a napětí ukládají. Těmito oblastmi je třeba pánev, kyčle, břicho, hrudník, šíje, oblast ramen, ale třeba i lýtkové svaly nebo kotníky. Obličej je kapitolou sám pro sebe. Kdo z nás ho má naprosto uvolněný? Kdo z nás nemá alespoň trochu zaťaté čelisti, napjaté čelo nebo i pokožku hlavy? Důležitým prvkem pro uvolnění nashromážděného napětí jsou také hlasové projevy. Člověk tedy má v zájmu uvolnění napětí mručet, zívat nebo i křičet, podle toho, co se mu zrovna zachce.

Když jsem se přihlásila na tříhodinový kurz bioenergetického cvičení, moc jsem si to neuměla představit, ale musím říct, že jsem byla příjemně překvapená. Nejprve proběhlo klasické úvodní kolečko, kdy každý z účastníků shrnul, proč se zúčastnil. Potom jsme s minimem konkrétních instrukcí dostali za úkol se v kleče na podložce protahovat (a podle chuti mručet) tak, jak naše tělo v tu chvíli potřebovalo. V těchto chvílích jsem, myslím, nebyla zdaleka sama, kdo pocítil jakési rozpaky. Jednak představa mručení před ostatními lidmi mi připadala poněkud nezvyklá, za druhé byl nezvyk "cvičit" bez nějakých instrukcí typu "protáhneme pravou ruku, levou ruku ohneme do pravého úhlu…". To je asi jedním z cílů bioenergetiky, znovu nás naučit (protože v dětství to pro nás bylo přirozené) pohybovat se jen tak podle chuti, jak se nám zrovna v tu chvíli chce, nepřemýšlet o tom. Po tomto úvodním protažení následovalo několik cviků zaměřených na různé oblasti v těle. Součástí bylo třeba i bušení pánví do podložky, což mělo za cíl uvolnit případný vztek, který se zde má tendenci ukládat. Zkoušeli jsme třeba také tuto oblast zatínat a poté povolovat (je to jedna z technik, jak dosáhnout většího uvolnění a využívá jí i např. jóga). Byli jsme upozorněni, že se nám kdykoliv v průběhu cvičení můžou vynořovat dávno zapomenuté pocity, což někdy nemusí být příjemné. Trochu jsem se zalekla, co mě čeká, ale nakonec nebylo tak zle. Něco se sice vynořilo (spíše nějaké neurčité pocity napětí), ale za chvíli se to tak nějak rozplynulo nebo se to zase někam ztratilo při změně pozice. Zajímavé byly cviky v leže. Při pozici "v klubíčku" jsem, myslím, určitě nebyla jediná, kdo se chvílemi cítil zase jako malé, bezstarostné, ale možná taky úplně bezbranné, dítě. V našem každodenním životě, kdy musíme nějakým způsobem vystupovat, jednat, rozhodovat se, obvykle ani nemáme prostor být byť jen na chvíli zase tím malým bezstarostným dítětem. Přesto někde uvnitř tím dítětem stále tak trochu jsme. Někomu v této pozici může být vysloveně dobře a někdo zase naopak může vnímat spíše bezbrannost, smutek a podobně. I pokud se v této situaci cítíme "fakt hodně divně a nepatřičně", je to informace o nás a o tom, co prožíváme. Já jsem třeba v této pozici cítila tak nějak všechno výše uvedené. Nakonec mi v ní bylo moc hezky, ovšem s nádechem jakési silné nostalgie, že ten čas je už nadobro pryč. Proč si ale i v ruchu "dospěláckého" dne nedopřát nějakou takovou chvilku jenom pro sebe? Velmi mě zaujal také cvik "sundávání masky", který spočívá v tom, že děláme různé grimasy (nejlépe i se zvukem) podle naší fantazie, zkrátka obličej různě špulíme a křivíme a nakonec rukama hněteme jako bychom se snažili sundat z tváře pomyslnou masku. Zapojíme tak svaly, které v běžném životě tolik nepoužíváme (pokud tedy na někoho často nevyplazujeme jazyk :-) ), prokrvíme obličej, rozproudíme lymfu, aktivujeme různé akupresurní body. A co je hlavní, uvolníme ty svaly, které během celého dne máme automaticky zatnuté a ani o tom třeba nevíme. Každý z nás má obvykle jakýsi svůj ustálený výraz, jakousi masku, kterou používá při kontaktu s druhými, název "sundávání masky" je tedy dost příznačný. A jako bonus je to i docela legrace. Další cvik měl za úkol uvolnit drobné zatuhliny podél páteře. Stočili jsme ručník do ruličky a vleže na zádech jsme stočený ručník umístili nejdřív pod prohnutí krční páteře tak, abychom měli hlavu i ramena na zemi a ručník nám jemně podpíral krční páteř. Úkolem bylo jen vnímat, jak nám ručník podpírá krční páteř a my se tudíž nemusíme o nic starat, nemusíme nikde držet žádný sval, pouze podpěrnou funkci naší krční páteře odevzdáváme ručníku. Poté, co máme pocit, že už to stačilo, stočený ručník přesuneme pod hrudní páteř, na hranici hrudní a bederní páteře (což uvolní třeba i bránici) a pod křížovou kost a opět vnímáme podporu ručníku, jak okolo něj tečeme do podložky.


A co si z tohoto může odnést člověk s chronickou únavou? Tak jednak některé cviky jsou zvládnutelné i pro velmi oslabeného (i trvale ležícího) člověka. Mám na mysli například uvolňování svalů podél páteře v leže se stočeným ručníkem. Postupné uvědomování a uvolňování jednotlivých oblastí páteře je velice přínosné pro dlouhodobě ležícího člověka, protože se tím velice jemným způsobem narušuje zatuhlost způsobená dlouhodobým ležením. A celkově přístup bioenergetiky, tj. jemné uvolňování zatuhlých svalů, tzv. svalového pancíře v různých částech těla, aktivuje životní energii, která pak může lépe proudit. Nemusím asi zdůrazňovat, že když to v těle lépe proudí (krev, lymfa, nervové vzruchy, energie), tak se výrazně zvyšuje a hlavně harmonizuje i imunita (slovem harmonizuje mám na mysli to, že snížená imunita se zvyšuje a naopak imunitní systém, který "blázní" ve formě alergií a různých autoimunitních reakcí se zklidňuje). Myslím si, že velmi nápomocná technika je i poloha dítěte v klubíčku, která nás tak nějak odděluje od vnějšího světa a starostí, pomáhá nám přenést se do našeho středu, kde neexistují myšlenky, starosti ani nemoci, kde zkrátka pouze existujeme a proto je tento stav pro tělo i duši tak léčivý. Také si myslím, že bioenergetika má v sobě velký potenciál řešit psychosomatické problémy tam, kde běžná psychoterapie nestačí právě proto, že úzkosti, napětí a problémy jsou uloženy i v těle a pouze mluvit o nich nestačí.

A na závěr si dovolím citovat část textu o bioenergetice z www.celostnimedicina.cz:

Bioenergetika je metoda určená k obnově a uvolnění vitality člověka. Některé nepříjemné zážitky, např. z ranného dětství, se zachytí v našem těle a tím se vytvoří tzv. energetický blok zvaný svalový pancíř, který dále negativně ovlivňuje základní model výroby a distribuce energie v těle. Tyto bloky vyvolávají především úzkost a strach. Ačkoli každý má problém v jiné oblasti proudění, úzkost a strach stojí za vším. Člověk s dostatkem energie se pohybuje uvolněně, lehce, harmonicky a klidně. Působí vitálně a radostně. Naproti tomu člověk s nedostatkem energie mívá mnohdy škubavé pohyby, které působí napjatým, trhavým dojmem. Takový člověk bývá hyperaktivní nebo netrpělivý, často je tato nadměrná aktivita používána jako obranný mechanismus proti depresi. Hlas bývá někdy tlumený, působí naopak "šedě". V současné době je bezpočet takových lidí s nízkou hladinou energie, kteří bojují s chronickou únavou a frustracemi. Bioenergetika je terapií a jejím terapeutickým úkolem je zvyšování hladiny energie člověka a jejího volného proudění v těle. Cílem je osvobodit člověka od zafixovaných traumatických zážitků z minulosti, jež se projevují jako křečovitost a chronické napětí v těle. Toto chronické napětí se objevuje ve svalstvu brady, krku, svalech ramen, hrudníku a zádovém svalstvu, svalstvu břicha i svalstvu v pánevní oblasti a je výsledkem emociálních konfliktů, které mohou zasahovat až do našeho dětství. Důsledkem je pak nedostatečné a špatné dýchání, které je stažené a povrchové. Vlivem nedostatečného dýchání dochází ke špatné látkové výměně a poklesu energie. Pomocí bionergetických cvičení je možné uvolnit chronické svalové napětí, svalový krunýř a aktivovat tak v člověku energetické procesy. Cvičení vede k znovunabytí přirozené pohyblivosti a emočního prožívání. Pomáhá rozpoznat člověku jeho zábrany a bloky a uvolňuje svalové napětí, které si člověk neuvědomuje. Součástí bioenergitiky jsou jednoduchá cvičení, u kterých hraje důležitou úlohu i dýchání. Jednotlivé cviky přispívají k uvolnění životní síly a obnovení energie.




Chvála protahování

24. května 2013 v 15:00 |  Jemná cvičení
Za přínosné považuji vlastně jakékoliv jemné protahování, které je prováděno s citem. Jednu dobu jsem docházela na kurz protahovacích cviků inspirovaných jógovými pozicemi, který vedla rehabilitační sestřička. Začala jsem na sobě pozorovat spojitost zkrácení některých svalových skupin a změnu v pocitu při jejich protažení. Jednalo se například o protahování podkolenních vazů, stehenních svalů, protahování třísel a protahování zad (názvy příslušných svalů se raději nebudu pokoušet uhodnout :-) ). Vše samozřejmě musí probíhat jemně a v případě přicházející slabosti neváhat odpočinout si v leže. S touto problematikou úzce souvisí také rozcvička Makko-ho, což je sada několika protahovacích cviků. Idea spočívá v tom, že protažením jistých svalových skupin (např. těch výše uvedených) se protahují tzv. meridiány, energetické dráhy, po kterých nám v těle koluje životní energie. Tyto meridiány hrají důležitou roli v tradiční čínské medicíně staré několik tisíc let (není to tedy žádná novota) - na existenci meridiánů je založena akupunktura (součást tradiční čínské medicíny), která je v současné době uznávána i většinou lékařů a v některých zemích jí dokonce hradí zdravotní pojišťovny. V tento princip ale vůbec nemusíte věřit, nemusíte o něm vůbec vědět. Stačí se začít jemně protahovat a sledovat, jak tělíčko reaguje. Nehmitat, nejít vysloveně do bolesti, v protažení vydržet a namáhaná místa prodýchávat. Neuvěřitelně účinné je také vizualizovat si polohu, do které se chceme dostat - a to jednak v případě, kdy se nám požadovaná pozice nedaří, ale i daří-li se, lze jí pomalinku prohlubovat tím, že si v duchu představujeme, jak se protáhneme ještě o kousek víc. Nevyvíjíme žádné další úsilí, se soustředěním na hlubší protažení se tělo samo ještě o kousínek posune. A ještě něco. Není důležité dosáhnout nějaké mety. Není důležité, zda se v sedě nebo ve stoje dotkneme chodidel. Není vlastně ani důležité pozorovat nějaké pokroky (ale ty přijdou, i kdyby to měly být jen milimetříky za měsíc - o ně tady ale nejde). Důležité je to jemné protažení, díky kterému se nám prokrví a promasírují svaly, ale i vnitřní orgány, rozproudí se nám lymfa, která pomůže odvést toxiny a produkty látkové výměny z těla. Právě hromadění těchto toxinů může způsobovat těžko blíže popsatelné pobolívání celého těla. A pokud jsme dlouhodobě unavení a často a dlouho poleháváme, je to dobrý způsob, jak krev a lymfu trochu rozproudit.


Pár slov o tai-či a či-kungu

24. května 2013 v 14:59 |  Jemná cvičení
Při hledání jemných typů cvičení jsem se setkala i s tai-či a či-kungem. Oba tyto styly považuji také za velmi přínosné. Vedou člověka ke správnému držení těla tak, aby páteřním kanálem mohla správně proudit životní energie, nebo chcete-li mozkomíšní mok, a nervové spoje vedoucí z páteře do celého těla nebyly nikde uskřípnuté. Při cvičení je důraz kladen na nácvik stoje s podsazenou pánví tak, aby prohnutí bederní páteře bylo co nejmenší. Hlava se pocitově vytahuje za temenem. Tai-či a či-kung na obnovu životní energie určitě doporučuji ke zvážení. Prováděné pohyby jsou pomalé, plynulé, se soustředěním na dech. U cvičení se nezapotíte. Je ale třeba vzít v úvahu fakt, že tato cvičení probíhají v drtivé většině ve stoje a ne každému s únavovým syndromem toto bude hned od začátku dělat dobře. Já jsem například obecně se stáním dost bojovala. Po nějaké době postávání mi zatuhávaly svaly a dělalo se mi slabo. Pocit těžkých a bolavých nohou potom přetrvával klidně až do dalšího dne. Nutno ale podotknout, že v souvislosti s lekcí čchi-kungu si na něco podobného nevzpomínám. Tou dobou mi už ale přeci jen bylo vlivem zdravé stravy lépe. Každopádně přínosné určitě je naučit se stoj s rovnou páteří, který se potom dá praktikovat třeba při čekání na autobus. Přínos v nácviku vnímání vlastního těla a vnitřní ztišení je podobný jako u jógy.


Jóga

24. května 2013 v 14:58 |  Jemná cvičení
Ve stavech velké únavy jsem samozřejmě neměla na nějaké cvičení ani pomyšlení. Přemáhání k ničemu dobrému nevedlo. Zvěsti o pozitivních účincích jógy ke mně ale postupně pronikaly ze všech stran. Hodně mě v tomto směru ale oslovila až knížka Fiony Agombar "Beat fatigue with yoga" (v češtině "Zbav se únavy pomocí jógy"). Autorka sama prodělala těžkou formu únavového syndromu (několik let strávila v posteli a na invalidním vozíku) a své uzdravení přisuzuje především pravidelnému praktikování jógy. To mě oslovilo a vlilo novou naději do žil. Konečně zpráva o tom, že se někdo uzdravil i z těžkého (v jejím případě i dlouhotrvajícího) stavu a hlavně uvádí v podstatě návod, jak se jí to podařilo. Mimochodem, později jsem zjistila, že Fiona Agombar napsala ještě knihu s názvem "Endless energy" (v češtině "Nekonečná energie"), kde se se čtenáři podělila o zkušenosti, jak si různými přístupy (např. stravou, cvičením, relaxací, aromaterapií, masážemi…) dlouhodobě zvýšit vitalitu a úroveň energie. Ale vraťme se k józe. Knížku považuji za velmi povedenou, praktickou pro nováčky a především pro nováčky s chronickou únavou. Uvádí doporučené sestavy cviků pro různé stupně únavového syndromu (těžký, střední, lehký). Ukazuje tak, že i dlouhodobě ležící pacient může využít příznivých účinků pomocí relaxace, nenáročných dechových cvičení, meditačních a vizualizačních technik, později i velice nenáročných protahovacích cviků, které vypadají nenápadně, avšak působí postupně na hluboké úrovni. Pomocí jemných fyzických a dechových cvičení dochází k postupné harmonizaci nervového systému, ale i hormonálního a imunitního. Buňky našeho těla začínají ožívat, dýchat a vyrábět energii, která se rozlévá celým tělem. Pravdou je, že mnoho pacientů v ordinacích stěžujících si na nepřekonatelnou únavu má krevní testy prakticky v pořádku a jeví se jako zdravím kypící, přestože příznaky tomu naprosto neodpovídají. To je způsobeno jednak tím, že limity některých krevních testů jsou nastaveny hodně benevolentně a za alarmující se považuje až hodně veliká odchylka. Za druhé, tyto testy nám nesdělí v podstatě nic o vzájemné spolupráci nervového, hormonálního a imunitního systému, prostě nám to neřekne, jak systém pracuje jako celek. Jenže když to někde "drhne", může se to projevit tak, že skoro ani nevstaneme z postele. Aby toho nebylo málo, velký vliv na úroveň naší energie má naše psychika - jak se cítíme, jak vnímáme každodenní prožitky. Snad ani tak nejde o to, jaké ty naše pocity konkrétně jsou - zda příjemné nebo bolestné, ale spíše o to, zda vůbec aktivně vnímáme sami sebe a své pocity opravdu prožíváme nebo jestli spíše jen pasivně přežíváme, pocity si raději ani nepřipouštíme, a den za dnem jedeme jako roboti. Velmi důležité, řekla bych až klíčové, je vnímání vlastního těla, a k tomu právě jóga směřuje. Ještě pár slov k psychice. Situace, kdy lékař pacienta s únavou pošle k psychologovi nebo psychiatrovi není nijak vzácná (a mluvím i za sebe). To se často pacienta dotkne, protože vidí problémy fyzického rázu a při necitlivém přístupu lékařů a blízkého okolí ho to může stavět až do role simulanta. Přesto jsem přesvědčena, že věnovat se psychice je dobrá cesta, která často hraje při uzdravování důležitou roli (a myslím, že to platí u každé nemoci). Může to ale mít pár háčků. Klasická psychoterapie se může míjet účinkem v tom, že se zaměřuje spíše na vyhledávání (a v lepším případě také zpracovávání) prožitých traumat, což je jistě přínosné, ale mám pocit, že v mnoha případech toto samo o sobě nestačí. Z mé zkušenosti je velmi důležité zaměřit se také na to, jak prožívám přítomný okamžik. Vnímám sama sebe, své pocity, své tělo? Uvědomuji si, jak se v této chvíli cítím? Uvědomuji si, kde je mé tělo napjaté a kde uvolněné? Nepochybuji, že mnoha lidem tyto otázky budou připadat zvláštní, možná vůbec nebudou chápat, na co se ptám. Jóga jako celek (tedy nejen fyzická cvičení) s tímto tématem může velmi pomoci, přestože pocítit účinky na této hlubší rovině může trvat déle. Fiona Agombar ve své knize píše, že v józe není důležité dělání (tedy to co děláte), ale bytí. Zdůrazňuje, jak je "bytí"důležité i v běžném životě a jóga nám nenásilně pomáhá toto prožívat a vnést do života. Já jsem tomu poměrně dlouhou dobu vůbec nerozuměla. Nechápala jsem, co tím Fiona myslí. Nechápala jsem, jak může být důležitý nějaký stav bytí a ne to, co dělám. Vždyť tím, co dělám, se projevuju jako osobnost, podle toho, co dělám a jak to dělám, mě ostatní lidé posuzují, protože činnost je to, co je na druhém člověku vidět. To, co dělám, vlastně utváří mojí osobnost. O tom jsem byla přesvědčena a nerozuměla tomu, že by to mohlo být i jinak. Problém byl v tom, že kombinace tohoto způsobu vnímání (že to, co dělám, utváří moji osobnost) a dlouhodobé únavy, která mi znemožňovala věnovat se mnoha činnostem, ve mně vyvolávala nemalé pocity méněcennosti. Vždyť jakou můžu mít jako člověk hodnotu, když skoro pořád jen ležím v posteli? To důležité, co vám chci říct, je to, že dokud jsem o józe, práci s tělem a meditaci jenom četla v knížkách, toto mé přesvědčení zůstávalo nezměněné a já se dál trápila, že můj život je k ničemu a jak by to bylo hezké, kdybych zvládla ty složité jógové pozice nakreslené v knížkách. Ale o tom to tolik není. Důležité je především vnímání sebe a svého těla v konkrétním okamžiku. Když člověk pár takových chvilek prožije, podiví se, jak moc je taková chvíle osvěžující a léčivá. Člověk se pak naučí užívat si ty chvíle, kdy je jen sám o sobě. Jsem přesvědčena, že právě takové chvíle nám v dnešní době velice chybí. Nikdo nás nic takového neučil, a tak nám může chvíli trvat, než se dokážeme uvolnit tak, aby nám to bylo příjemné. Možná se podvědomě takových chvil ztišení i bojíme, protože nejsme příliš zvyklí nechat věci plynout, nemít nad nimi kontrolu. Vědomé provádění jemných (nejen) jógových cviků pomáhá naučit se vnímat své tělo a přítomný okamžik (přičemž jako bonus protahujeme tělo), ale není to nutností.
V ČR jsem se ještě nesetkala s lekcí jógy určenou přímo pro lidi s únavovým syndromem tak, jak je vede Fiona Agombar ve Velké Británii, což je škoda, protože se správným cvičitelem/cvičitelkou odborně vedená hodina jógy člověku velmi pomůže, cvičitel/cvičitelka může člověku poradit a motivovat. Já jsem se osmělila navštívit vedenou lekci jógy poprvé v době, kdy jsem na tom ještě nebyla moc dobře. Hodina trvala 90 minut a bylo to pro mě zkrátka příliš náročné, takže jsem to vzdala. Nakonec jsem se z toho však poučila tak, že se jen nesmím přepínat a na hodině se nesnažit všechno zvládnout. Začala jsem hledat raději 60 minutové lekce a pročítat jejich náplň. Z toho, co jsem zkusila, mě uchvátil kurz jemná jóga. Trvá 60 minut a jeho součástí je relaxace na začátku a na konci, občas dechová cvičení. Protažení je poměrně jemné, ale při některých cvicích se musí zapojit nejeden sval, a tak se tělo i posiluje. A hlavně ty lekce vede úžasná paní cvičitelka, která nám občas s nadšením vypráví, která pozice je na co dobrá a proč. Po pár měsících jsem zjistila, že už to pro mě není náročné cvičení, ale že si tam chodím vlastně odpočinout. Důležité je ale opravdu to, aby se člověk nepřepínal za každou cenu a neházel flintu do žita, když na něco ještě nestačí nebo nevidí pokroky. Věřím, že užitek z principů jógy může pocítit každý, jen je třeba k tomu přistupovat individuálně a s citem.


Pár slov o fyzickém cvičení a chronickém únavovém syndromu

24. května 2013 v 14:57 |  Jemná cvičení
Jóga, protahování, tai-či a podobně považuji obecně za velmi vhodné pro lidi, kteří se často potýkají s únavou. Přecijen chci ale zdůraznit, že existuje rozdíl mezi běžnou únavou a únavou tak silnou a dlouhodobou, že je nazývána chronickým únavovým syndromem (přestože hranice mezi nimi je někdy dost tenká). Existují jakási kritéria pro diagnostikování únavového syndromu (silná únava trvající déle než půl roku zvyšující se se sebemenší námahou, mírně zvýšená teplota, bolavé uzliny, bolesti svalů atd.), která lze nalézt v literatuře nebo na internetu. To, co chci v tuto chvíli zdůraznit je, že běžná únava po dostatečném odpočinku odezní a z dlouhodobého hlediska jí pohyb spíše zmírňuje. Chronický únavový syndrom je oproti tomu stav, kdy se i po malé námaze dostavuje neadekvátně velká únava, která se odpočinkem sice může zmírnit na jakýsi klidový stav, ale stále přetrvává a výrazně ovlivňuje kvalitu života. Otázku fyzického cvičení při chronickém únavovém syndromu jsem vnímala a vnímám z části jako poněkud kontroverzní. Setkala jsem se i s doporučeními začít při léčbě únavového syndromu s fyzickým cvičením a posilováním a námahu postupně zvyšovat a tím zvyšovat kondici organismu. S tímto postupem ale z logiky věci ani vzhledem ke svým zkušenostem nemohu plně souhlasit. Lidský organismus je moudrý systém, který se nerozhodne dlouhodobě stávkovat jen tak pro legraci. I při vyloučení všemožných chorob stále zůstává důvod, proč se organismu nedostává energie. I v případě, že se primární příčina nachází převážně v psychice člověka nebo v jeho životním stylu a přístupu k sobě (přikláním se k tomu, že příčina je často kombinací fyzických a psychických faktorů), faktem zůstává, že tělo i duše jsou v tom momentě vyčerpané a při násilně prováděném fyzickém cvičení hrozí zhoršení stavu. Na klidu v duši nepřidá člověku ani stres a zklamání v případě, že očekávané pokroky se nedostavují. Myslím si proto, že hlavní důraz by měl být kladen na dostatečný odpočinek a relaxaci, na péči o sebe, na hledání radosti v životě i za stávajících podmínek. Ano, k životu a k péči o sebe jistě patří i přiměřený pohyb, ale nesmí být vynucený násilně. Nejlepší je řídit se vlastní intuicí a citem. Obzvláště při pocitu zhoršení stavu doporučuji opatrnost. Občas lze vyzkoušet jít trochu za svoje vlastní hranice a čas od času (pokud se na to člověk cítí) to i doporučuji (člověk pak má radost, co už zvládl), ale je to velmi individuální. Snad se mi ale podaří ukázat vám, jak nám i jemné, téměř nepatrné cvičení může být prospěšné.


Jídlo naším lékem

7. května 2013 v 16:39 |  Léčivá strava
Jídlo, které jíme a pití, které pijeme, ovlivňuje nejen naše zdraví, ale i celkový pocit životní pohody. To je dávno známé a v podstatě i dost uznávané. Přesto se mi zatím nestalo, že bych narazila na konvenčního lékaře, který by mě na toto upozornil, spíše jsem se setkala s pousmáním jakožto reakcí na mé snahy. Uznávám, že nic se nemá přehánět a udělat si místo radosti z jídla neurózu není ku prospěchu věci. Navíc si živě vzpomínám, jak jsem k tomuto tématu přistupovala dříve a tak je mi jasné, že přesvědčit o jeho důležitosti někoho, kdo o vlivu stravy na zdraví nikdy nepřemýšlel a je zvyklý automaticky jíst to, co supermarket, závodní jídelna nebo nedej bože restaurace rychlého občerstvení dá, není snadné. Poslední dobou se situace poměrně mění a o vlivu stravy se přecijen mluví. Přesto jsem zatím v ordinaci lékařů o tomto mnoho nedozvěděla. Když vezmu v úvahu, jak moc mi změna stravy prospěla, je to dost s podivem. Asi i proto mám velkou potřebu šířit získané zkušenosti dále. Zpětně mi rozum zůstává stát nad tím, jak lhostejně jsem k jídlu dříve přistupovala. Až zdravotní problémy mě donutily začít si všímat toho, co mi dělá dobře a co ne. Možná to ted vypadá, že člověk, který na první pohled nemá s trávicím ústrojím problémy, nemá důvod se tímto tématem zabývat. Vhodně zvolená přirozená strava může ale nabídnout mnoho pozitivních účinků i lidem zdravým nebo těm, které trápí problémy zdánlivě s trávením nesouvisející. Vhodně zvolená strava může třeba "pouze" zvýšit imunitu, ale také např. zlepšit kvalitu pleti, takže postupně se přestanou tvořit beďary (vlastní zkušenost), zklidnit různé ekzémy (mně prakticky zmizel), projevy různých alergií (po několika letech jsem zažila, jaké to je zase dýchat nosem) nebo možná "jen" dát pocit větší vitality a důvěry v síly vlastního těla (není to přesně to, po čem vyčerpaný a oslabený člověk touží?). Zkrátka, dodáme-li tělu dobré palivo, bude fungovat líp, i když to nemusí být hned vidět nebo se to nemusí hned projevit nijak konkrétně.

Já jsem si postupem času vytvořila jídelníček, který mi vyhovuje z hlediska účelnosti (co si myslím a cítím, že je pro mě zdravé a dělá mi dobře), chuti i časové nenáročnosti přípravy. Radikální změna může někomu vyhovovat, ale hádám, že u spousty lidí je to naopak. Je lehké říct si, co se rozhodnu nejíst, ale ve skutečnosti je ještě důležitější vyzkoušet a vybrat si, co tedy jíst budu. Pak odpadne pocit, že vlastně člověk neví, co má jíst. Navíc prvotní nadšení se sice cení, ale důležitější je výdrž. Každý by se měl řídit svojí intuicí a postupovat svým tempem, není cílem se vyhladovět (přestože léčebný půst může mít skvělý výsledek - u unaveného a oslabeného těla bych ale byla spíš opatrná). Každopádně ráda se s vámi podělím o svoje poznatky a zkušenosti.

Na začátku doporučuji se zamyslet nad tím, co vlastně jíme během našeho běžného dne. Zdůrazňuji ten běžný den, protože důležitější je, co jíme často a pravidelně než to, že si občas vyhodíme z kopýtka někde na návštěvě nebo podnikneme nájezd na cukrárnu. Já například, když se zamyslím nad jistým obdobím svého života (a asi nebude náhoda, že to bylo období před propuknutím únavového syndromu), dojdu k tomuto výsledku: Ráno k snídani rohlík s marmeládou nebo s nutelou, k tomu jeden sladký puding, ke svačině občas bageta se šunkou a majonézou, oběd ve školní jídelně, čokoládová tyčinka nebo bonbóny ke svačině, rohlík se sýrem nebo instantní polívka k večeři. K pití voda, čaj nebo sladké limonády. Jaké živiny, vitamíny, jakou energii (která není jen o kaloriích) z tohoto tělo získá? No, moc asi ne… Multivitamínové preparáty ani jiné potravní doplňky tohle spravit nemůžou, i když mohou pomoci doplnit některé látky, jenže ono to není jen o tom. Spousta lidských vynálezů nám bylo ku prospěchu, už nám prakticky nehrozí cholera a podobné nemoci ze znečištěné vody a potravy. Poslední dobou jsme se ale dostali do fáze, kdy nás to vzdalování se přírodě takřka zabíjí. A tělo volá po tom, co je přirozené. A přirozené je to, co vyroste tam, kde žijeme a pokud možno v tu chvíli, kdy to dozrává (nebo kdykoliv pokud se to dá přirozeně uskladnit). Přirozené je jíst plodinu v co nejméně změněné formě, tedy třeba kaši nebo chléb z celých obilných zrn, ne torzo z bílé vymílané mouky s hromadou cukru a přepálených tuků.

Když mě oblast výživy začala zajímat, tápala jsem v různých výživových směrech a nevěděla jsem, co si vlastně mám vybrat. Jeden směr propagoval pouze syrovou stravu založenou na zelenině, ovoci a semínkách, jiný směr - třeba makrobiotika - zase doporučoval z velké části vařené obiloviny. Tak jsem si z toho postupem času vytvořila jídelníček, který vyhovuje právě mně (a i ten se může časem výrazně měnit). Vím například, že k snídani mi moc dobře dělá ovesná kaše s oříšky a jablíčkem nebo mrkví, nebo třeba jahelná kaše s jablky a tahini (neslazená sezamová pasta). Vypozorovala jsem zkrátka, že po ránu potřebuji něco teplého a hutného do žaludku. Vydržím na tom klidně i 5 hodin, aniž by mi hrozila slabost od hladu. K obědu je to pak různé, poměrně často volím jídlo na způsob rizota z různých obilovin, někdy přidám i kozí sýr, luštěniny a k tomu schroupnu porci syrové zeleniny. Ke svačině si často dám žitný chleba z kvásku s nějakou luštěninovou pomazánkou nebo si udělám radost nějakou celozrnnou sladkostí. K večeři miluju zeleninové polévky s pohankovými nudlemi a nakrájeným kozím sýrem, ale doma vaříme i jiná jídla. Máme ustálených několik takových jídel, která vyhovují i manželovi, a já si je navíc další den můžu vzít do práce k obědu. V mém životě mají místo i klasická jídla a pochoutky, ale dávám si je spíše na návštěvě, nebo když jdeme do restaurace, občas i doma, ale je to spíše takový malý svátek.

Můj jídelníček nemusí ale vyhovovat každému a je to tak přirozené. Rozhodně ale doporučuji zkusit postupně zavádět nějaké změny. Začít můžeme třeba tím, že místo slazených chemických koktejlů začneme pít vodu (a klidně stačí z kohoutku, ideálně převařená nebo filtrovaná). Tímto krokem si ušetříme nejen mnoho prázdných kalorií a zbytečných chemických sloučenin, na jejichž vyloučení tělo spotřebuje mnoho energie a minerálů. Voda zní obyčejně, ale právě ona je kouzelným prostředkem, který naše tělo nenásilně propláchne a pročistí (a není třeba jí pít extrémně velké množství, prostě normálně). Jako další mě napadá omezení uzenin, případně naučit se je brát jen jako občasnou pochoutku a vybírat si ty kvalitní. Spolu s tím silně doporučuji omezit (ideálně vyloučit) veškeré sladkosti, hlavně ty tučné, přeslazené a nic nedávající, ale přehánět bychom to neměli ani s těmi zdravými. Prostě tak nějak s rozumem, i jablko nebo sušenky slazené nějakým přírodním sladidlem (medem, rýžovým sirupem atd.) bychom si měli vychutnávat jako sladký dezertík. Jako dlouholetý závislák na cukru chápu, že toto zní pro leckoho nereálně. Ale jde to. Pro mě bylo ze začátku jednodušší cukr vynechat úplně. Omezení cukru a jednoduchých sacharidů považuji za důležitý krok směrem k většímu zdraví. Již bylo napsáno mnoho článků i knih o tzv. protikvasinkových dietách. Cukrem se totiž živí kvasinky kandida albicans, které jsou přemnožené u poměrně velké části populace a způsobují různé trávicí problémy, ale i podráždění a únavu, zkrátka oslabují tělo. Jejich přemnožení může být i příčinou únavového syndromu, nebo mohou být až druhotným problémem, kdy dojde k jejich přemnožení v oslabeném těle. Když se tělo přestane vyčerpávat bojem s nimi, může pak svojí energii využívat k sebeléčení.

Na závěr tohoto textu ještě pár poznámek. Zjistila jsem, že nemalý vliv na trávení má nejen složení stravy, ale také množství a způsob, jakým jíme. Když se i sebezdravějším jídlem nacpeme až k prasknutí, žaludek bude přeplněný, účinek trávení snížený a tělo bude přetížené. Může pak reagovat nejen trávicími potížemi, ale i zvýšenou únavou. Zároveň je velmi přínosné jídlo opravdu vědomě vnímat. To vede mimo jiné i k tomu, že tělo si samo řekne, kdy už má dost a nemáme pak tendenci se bezmyšlenkovitě přejídat. Vnímáme-li u jídla svoje tělo a pocity, časem si navíc vytvoříme jakousi intuici, kdy už sami podvědomě poznáme, co nám opravdu dělá dobře.


Můj příběh

14. dubna 2013 v 14:41 |  Můj příběh
Jsem přesvědčená, že mé problémy s únavou mají první spojitost s mononukleózou, kterou jsem prodělala v sedmnácti letech. Potom se zdánlivě vše na rok a půl vrátilo do starých kolejí, ale už jsem tou dobou začala pociťovat různé problémy (suchý kašel, trávicí potíže, časté bolení v krku), které jsem se pokoušela spíše tlumit nějakými volně prodejnými léky. Během tohoto období mi taky vyrašil na rukou svědivý ekzém, který se postupně rozšiřoval. Tou dobou, v roce 2003, jsem maturovala, dělala autoškolu, věnovala se tanci, příteli a představa nějakého pasivnějšího odpočinku mi přišla nereálná, i když jsem už chvílemi vnímala v těle hlubokou únavu. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, ale dokud šla únava přemoct, snažila jsem se si to nepřipouštět. Ani po maturitě jsem se nezastavila. Až mě najednou zastavilo moje tělo. Během pár dnů se situace vyvinula tak, že v podstatě jsem nebyla schopná vstát z postele na víc než pár hodin nebo desítek minut a jakákoliv činnost mě stála obrovskou námahu. Tento stav se bohužel ukázal býti jaksi dlouhodobým. Nutno podotknout, že pojem únava dostatečně nepopisuje tehdejší stav. Byl to naprostý útlum, odpočinek prakticky vůbec nepomáhal (ale nic jiného se stejně dělat nedalo), sebemenší námaha stav zhoršovala, bolely mě svaly a zkrátka celý člověk, paradoxně jsem v noci nemohla spát, měla jsem stále lehce zvýšenou teplotu. Následovala série krevních testů u praktického lékaře, nic převratného ale neukázaly. Byla jsem odeslána na imunologii a psychiatrii. Ani na jednom oddělení se nenašlo nic, co by tu obrovskou únavu přímo vysvětlovalo, nicméně na imunologii jsem docházela několik příštích let. Našli mi alergii na roztoče a nějakou tu květenu, začala jsem brát antihistaminika na alergii, kortikoidy na zhoršující se ekzém na rukou a později i do nosu na chronickou rýmu a zduřelou nosní sliznici. Ve více méně stejném duchu proběhly následující dva roky. Měla jsem štěstí, že mě po celou dobu velmi podporovali materiálně i psychicky moji rodiče. Zuby nehty jsem se snažila udržet se na škole, protože to bylo vlastně takové moje spojení s normálním životem.

Poté, co se můj stav na nějakou dobu zhoršil vlivem dlouhotrvající infekce v krku, na kterou mi nakonec (po dvojích antibiotikách) byla dlouhodobě předepsána antidepresiva, zkusila jsem na mamčin popud nějaké bylinné tinktury. A to byl asi takový první posun k postupnému samostatnému hledání cesty ke zdraví. Nedlouho nato jsem navštívila homeopatku, která mě vlastně poprvé seznámila s myšlenkou, že možná taky záleží na tom, co jím. A v tomto jsem měla tou dobou nemalé rezervy. V období, kdy se mé problémy objevily, jsem žila z velké části z instantních produktů, čokolád a suchých rohlíků. Během dalšího roku jsem se tedy zaměřila na jídlo, přečetla i dost knížek a článků, a postupně jsem si vytvořila svůj stravovací režim založený na celozrnných obilovinách, zelenině občas doplněné luštěninami, semínky a ovocem. Mléčné výrobky jsem výrazně omezila, maso jedla jen občas. Začala jsem se zajímat o biopotraviny a zdravá strava se tak trochu stala i mým koníčkem. Po pár měsících se začaly nenápadně dostavovat výsledky. Chronická rýma se výrazně zlepšila, téměř vymizela, částečně se zlepšil ekzém, postupně jsem se začala zbavovat kortikoidů a antihistaminik a co bylo důležité, dostavil se pocit, že jdu správným směrem a že to má smysl.
Současně s tím jsem při pročítání diskuze na www.doktorka.cz narazila na knížku "Beat fatigue with yoga" (Přemož únavu pomocí jógy) od Fiony Agombar, která se pomocí jógy sama vyléčila z těžkého únavového syndromu. Bohužel regulérní hodina jógy pro mě tehdy byla příliš náročná a snaha o cvičení doma neměla takový efekt a ztrácela jsem motivaci. Nicméně čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že můj problém je i ve špatně zvládnuté relaxaci a v úzkostlivém přístupu k životu, což mi zpočátku připadalo jako pouhý důsledek dlouhotrvajících zdravotních problémů. Tak jsem začala zkoušet všechno možné včetně např. čínské medicíny, rodinných konstelací, EFT, tzv. Perrinovi metody, různé automasáže atd. Po nějakém čase se mi podařilo vysadit i antidepresiva, která mi sice podle mého názoru valně nepomáhala, avšak moje tělo a psychika na jejich vysazování zpočátku přeci jen nepříjemně reagovala.

Další důležitý bod nastal v roce 2008, kdy jsem začala chodit se svým nynějším manželem. Jednak bylo narušeno moje přesvědčení, že s mými problémy nelze navázat vztah a dlouhodobě v něm žít a za druhé jsem získala nenásilnou motivaci k dalším zlepšením. Ono to totiž u mě nebylo tak přímočaré, že bych viděla pravidelně nějaké zlepšování ve fyzické výkonnosti. Stačilo přecenit síly a ta dlouhá a mnohdy bolestivá rekonvalescence mi následně brala odhodlání k dalším činnostem. Nakonec mě strach z vyčerpání svazoval ještě víc než samotná slabá fyzická kondice. Bylo důležité dělat kroky vpřed, ale ne za každou cenu. V přístupu k sobě, k životu a ke svému zdraví mě také hodně ovlivnily knihy "Cesta" od Brandon Bays a "Moc přítomného okamžiku" od Eckharta Tolle. To bych ale ráda rozepsala jinde. K mému příběhu o únavě chci ještě říci, že v tuto chvíli (možná by se dalo říci zatím :-) ) sice neběhám maratony, ale vedu normální život, chodím do práce na plný úvazek, s manželem se staráme o společnou domácnost, místo v mém životě má i sport, jen si dávám pozor na fyzické a psychické vyčerpání a když ho cítím, nebráním se pasivnímu odpočinku tak, jak tělo právě potřebuje. Zní to možná jako klišé, ale nakonec i já můžu říct, že tyto problémy a hlavně jejich zdolávání mě v životě posunuly někam dál a že to vlastně celé i stálo za to...

Někomu se možná moje uzdravování bude zdát časově zdlouhavé. Určitě to tak není u každého a jsem přesvědčená, že ani u mě nemuselo být. Jen jsem prostě k některým věcem došla až v určitý čas a zkrátka to bylo právě tak, jak to bylo. Nicméně právě o ty klíčové věci, které mi nejvíce pomohly, se chci s vámi podrobněji podělit. Je možné, že právě pro vás bude klíčové něco jiného, ale myslím, že trocha inspirace neuškodí...


Kam dál